Šikany se dopouštějí chlapci i dívky, rozdíl je v tom, že u dívek se setkáváme častěji se šikanou psychickou, kterou, jak jsme již uvedli, rozeznáváme hůř.
Šikanují jen hloupí surovci.
Šikanovat může i velmi inteligentní dítě z takzvané „dobré“ rodiny. Platí zde však podobné principy jako u předcházejícího mýtu – taková šikana bývá rafinovanější, často se uplatňuje prostřednictvím dalších jedinců, a proto i ona bývá hůře rozpoznatelná.
Kdo je týrán, může si za to sám.
Terčem agresorů se často stávají děti, které se od většiny třídního kolektivu něčím odlišují (vzhledem, chováním, rodinným zázemím, nadáním či handicapem). Mnohdy je i sama oběť přesvědčena, že si za ubližování může sama. Je však třeba mít na mysli, že žádná odlišnost není důvodem, aby mi druzí ubližovali. Toto pravidlo je třeba dětem důsledně vštěpovat.
Kdo je týrán, může si pomoci sám.
Protože jde o nemoc vztahů ve skupině, jedinec – tím spíše oběť – většinou nemůže celou věc sám napravit. Obtížnost nápravných snah stoupá v pokročilejších stadiích šikanování.
Mému dítěti se to (být agresorem, být obětí) nemůže stát.
Statistiky a známé případy dokazují, že šikanou může být postižen, podobně jako například chřipkou, opravdu kdokoli.
Přísná kázeň to vyřeší.
Šikanu často svými vnitřními mechanismy umožňují právě tuhé systémy. Šikana bují všude tam, kde jeden má moc nad vůlí druhého. Vězeňská a vojenská šikana jsou přece známé pojmy.
Dobrý učitel intuitivně zasáhne správně.
Pokud se učitel stane svědkem šikany a není odborně připraven ji řešit, často pod tíhou emocí zasáhne nevhodným způsobem. Podaří se mu sice zastavit okamžitý útok, ale jestliže se hlouběji nezabývá odhalováním příčin a podstaty problému, dalšímu šikanování nezabrání.
Má-li se šikanování omezit, musíme k tomu také aktivně přispívat.
Nezůstávejte jen pasivními pozorovateli! Nepodléhejte mýtům, které se často o šikaně šíří. Nedovolte, aby někomu, kdo ubližuje, šikanuje, jeho chování jen tak procházelo!