Plíživý stres
„Jdu udělat každoranní půllitr kafe, mléko a rýžovou kaši. Kuchyň je plná špinavého nádobí od večeře. Dítě řve. Uplynulo totiž deset minut, kdy má dobrou náladu z vyspání. Zacpu mu pusu kaší, ale odvrátí útok protiúderem. Vyplivne kaši tak daleko, že mi část spadne do hrnku kafe. Kafe vyšplouchne a udělá mi flek na tričku. Jdu ho tedy přebalit. Na přebalováku je ale hromada špinavého oblečení, jak se včera starší syn převlékal. Ach, byla jsem včera tak unavená… a nikdo jiný… Začnu třídit prádlo, a když přibouchnu dvířka od pračky kolenem, skřípnu tam synovi prsty. Místo procházky návštěva chirurgie.“
Doping kávou je nejběžnější. Horší jsou energetické nápoje typu Redbull, kterých jsou unavené matky schopny vypít několik za den. Také cukry působí jako rychlá vzpruha. Dojídání sladkých kaší a přesnídávek tak není nedisciplinovanost, ale pouhá snaha udržet se v chodu. Obezita je pak nemilosrdným krokem k začarovanému kruhu sebeobviňování. Vysoká míra stálého stresu bez výdeje energie vede k adaptaci, což se v praxi projeví jako velmi nízký krevní tlak, malátnost a pocit permanentní ospalosti. Tento „nízkotlaký stav“ je občas vystřídán návalem velmi vysokého tlaku – např. když se dítě vrhá pod kola auta, padá ze židle či strká cosi kovového do zástrčky. Podobně adaptovaný nervový systém mají např. piloti nadzvukových stíhaček. K malátnosti přispívá nízká variabilita podnětů – každý den je stejný, mění se jen intenzita stresu.
Ukažte mi kousek nebe!
Většina žen vstupuje do nové životní role s těmi nejlepšími úmysly. Dokážou vyjmenovat celkem přesně, čeho chtějí dosáhnout – chtějí vytvořit láskyplné prostředí pro harmonický rozvoj dětské osobnosti, chtějí si vytvořit s dítětem pevné citové pouto, nechtějí se uchylovat k tělesným trestům apod., zkrátka chtějí vydat ze sebe pro své dítě to nejlepší. Celkem rychle kriticky ohodnotí chyby u ostatních ve svém okolí, případně chyby ve výchově svých vlastních rodičů či rodičů partnera. Vyberou si to, co se jim líbí, a těší se, až budou moci své poznatky aplikovat. Jenže realita bývá mnohem méně kreativní a o to více rutinní. Péče o malé dítě je nekonečná dlouhá pouť stále stejných úkonů.
Podívám se na dítě a zeptám se ho: „Copak jste dneska s maminkou dělali?“
Dítě odpoví: „Kakání, papání, oblíkání, bumbání, slíkání, čůrání, papání, spinkání.“
V čínské medicíně se tomu říká práce s vnitřním ohněm. S vnitřním ohněm musíme zacházet opatrně, podněcovat ho, abychom nebyly „studené“, ale zároveň nás může spálit a my se ocitneme v situaci vyhoření (burn-out syndrom). V tomto se názvosloví shoduje s klinickou medicínou. Pocit vyhoření u žen, které se dostanou do sociální izolace, je někdy popisován jako syndrom čtyř stěn. Sporný přínos má televize, zapnutá hned ráno jako kulisa simulující přítomnost jiného dospělého. Bez ní by žena byla často odkázána na celodenní konverzaci v citoslovcích. Televize ale servíruje nepřetržitě obrazy „úspěšných žen se společenskou prestiží“ – herečky, moderátorky, hlasatelky, vědkyně, sportovkyně atd. Ženy, které jsou celý den samy doma s dítětem a pečují o domácnost, snadno propadají pocitům, že jejich práce je nedoceněná, a jsou konfrontovány s celospolečenským tlakem na seberealizaci.
Člověk postižený depresí často popisuje svůj stav jako uvěznění v místnosti bez oken, z které nemůže odejít, ačkoliv dveře nejsou zamčené. Tentýž pocit zažívá matka reálně každý den, bez ohledu na to, zda má depresi či nikoliv. Týká se to zejména žen z velkých měst, bydlících v bytě. Překvapivě velký vliv na vznik únavového syndromu má světlo a výhled. Tmavé byty, z kterých není vidět horizont a nebe, jsou jako stvořené pro propad do depresivní apatie. Ženy žijící ve světlých bytech s výhledem, na venkově nebo v domech se zahradou bývají tohoto pocitu ušetřeny.