Arabské přísloví
Orient. Při vyslovení tohoto slova nás napadne mnoho věcí. Minarety, Pohádky tisíce a jedné noci, Bohatí šejkové i beduíni s velbloudy, jejich karavany, písečné duny nekonečné pouště… to asi ty romantičtější povahy. Dalším z Vás vytanou vzpomínky na dovolenou prožitou v této části světa. Určité (a určitě nemalé) procento mužů uvidí v duchu nádherně vyzdobený sál paláce, na drahých vyšívaných kobercích sedí vládce s turbanem na hlavě, na němž se se skví obrovský drahokam. Jeho ruce náhle tlesknou, rozezní se jemná, svádivá a podmanivá hudba a jakoby odnikud vplují do místnosti nádherné, roztančené dívky, zahalené v hedvábných šatech, s šátky přes obličej, tančící…orientální tance.
A oni muži jsou se svými „chlípnými“ představami nejblíže mému dnešnímu vyprávění.
Mně se tyto tanečnice vynořily před očima spíše jako zlý sen, a to ve chvíli, když mi manžel věnoval jako dárek k narozeninám víkendový pobyt s výukou orientálního tance. To, co mne napadlo hned potom, bylo to, že já jsem pravý opak těchto dívek obveselujících Nejvyššího. Nejsem nejmladší, do hubenosti mám taky hodně daleko a tancování jsem vždy nenáviděla. Jediné, co mne s pobytem smířilo byl fakt, že Centrum orientálního tance, které pořádalo tento pobyt, slibovalo i výuku výtvarných technik jako je decoupage, malba na hedvábí a drhání.
Čím více se blížilo datum odjezdu, tím víc jsem se těšila na tyto techniky a trnula hrůzou při pomyšlení na tanec.
Nástup na pobyt byl v sobotu v poledne na hradě Rožmberk. Ubytovali nás v jedné z částí hradu, jenž slouží jako rekreační zařízení. Sice v jeho „mladší“ části, ale to se taky počítá ne? 🙂 Pokoje byly většinou dvoulůžkové, sociální zařízení sice společné, ale nové a čisté.Lektorky, které jsem ohodnotila jako sympaťačky nás seznámily s plánem celého víkendu. Každý den nás čekalo 90 minut orientálního tance, v neděli dokonce 2x. Mezi tím byl plánován aktivní odpočinek s výtvarničením. Nic z toho samozřejmě nebylo povinné. Kdo chtěl místo malování jít na prohlídku hradu, šel na prohlídku, kdo chtěl jít mlsat do cukrárny mohl také. Ale ani to nezkusit?
Hned po příjezdu jsem si všimla toho, že některé účastnice kurzu nejsou, zrovna jako já, děvčata štíhlá jako proutek. Říkala jsem si, že to jsou asi takoví zoufalci jako já, kteří přijeli jen barvit květináče, ale spletla jsem se. Hned při první lekci nás rozdělily na ty cinkající a necikající. Rozuměj pokročilé a začátečnice. (pokročilejší děvčata, která již měla zkušenosti s tancem, vlastnila šátky s „penízky“, kdežto my začátečnice jsme žádné cingrlátka neměly). A právě ty baculky byly v pokročilých. I ony tancovaly velmi pěkně a ladně. To mne povzbudilo a když nám lektorka řekla, že jedno z arabských přísloví říká že: „Žena bez bříška je jako nebe bez hvězd“, bylo rozhodnuto. Nebudu se schovávat a zkusím to také. Pryč se studem a hurá do tance.
Orientální tanec vypadá na první pohled jako velmi snadný. Zatřást se a zakroutit boky přece umíme každá…
Tak přesně takhle jsem uvažovala já. Ale ouha, nebyla to zase taková legrace, jak to vypadalo na první pohled. Jednoduché kroužení boky se pro mne stalo noční můrou. Vlnit se mají právě a jen ty boky, ne kolena, ne hrudník, prostě jen ty boky. Nevím, jak se to dařilo ostatním, ale mně se „vlnilo“ celé tělo. Došla jsem k zjištění, že místo ohebné páteře mám pravítko. Už po první hodině jsem nemohla skoro hýbat rukama. Bolela mne ramena, záda, zkrátka celé tělo. Připadala jsem si, jako kdybych běžela maratón. Upocená, zničená a totálně vyčerpaná.
Ale… naprosto spokojená. Ba přímo nadšená. V tomto duchu probíhaly všechny lekce během pobytu.
Začátečnice pokukovaly po těch pokročilých, záviděly jim cinkání ozdob a ladnost pohybů. Jim už se podařilo při tanci „oddělit“ horní a dolní polovinu těla, jejich pohyby rukama už nepřipomínaly plavecký styl kraul, ale opravdu jemné poletování motýlků, přesně dle instrukcí našich milých lektorek.
Jako protipól této „dřiny“ nám lektorky připravily výtvarničení. Veškerý materiál jsme měly zdarma k dispozici, jen na ubrouskování jsme si měly přinést předmět, který jsme si chtěly ozdobit. Byl to skvělý odpočinek a zábava. Ne vše, z našich výtvarných pokusů, bylo povedené, ale myslím si, že důležitější bylo to, že jsme to zkusily a ještě se u toho skvěle pobavily.
Další rozptýlení pro nás ženské parádnice bylo zkoušení kostýmů. Byly nádherné a cítila jsem se v nich úžasně. Sice jsem si sukně vytahovala až do pasu, ale nekompromisní cvičitelky mi je stáhly níž, takže všechny špíčky byly venku. Ale i tak jsem si připadala jak princezna z Pohádek tisíce a jedné noci.
Opravdovým překvapením byl jednoho večera příchod „bílé paní“. Cvičitelka Káťa, celá v bílém, a s kloboukem jak z Harryho Pottera, každou z účastnic podarovala drobným dárkem. Abychom měly památku na náš neobyčejný víkend. Ještě jednou bych jim tímto chtěla poděkovat. Za ochotu, trpělivost a milý úsměv. A za to, že nás trošku zasvětily do toho zvláštního tance.
Necelé tři dny utekly jako voda a já odjížděla s předsevzetím, že tančit, nebo spíš pokoušet se o tanec budu dál. Protože :
A když vám zase někdy někdo někde dá znát opovržení, protože nemáte míry modelek, vzpomeňte si na hvězdnou oblohu. 🙂