V psychologické terminologii se dokonale etablovaly pojmy jako well-being, životní spokojenost, štěstí nebo osobní pohoda. Psychologové zkoumají, jak se lidé cítí spokojení v nejrůznějších oblastech vlastního života (zdraví, společenský život, finanční zabezpečení, práce aj.), zkoumají souvislosti mezi různými časovými rovinami: nakolik si ti, kdo byli v minulosti spokojení, uchovali pozitivní hodnocení dodnes a co čekají od budoucnosti, případně jestli se pocity nespokojených mohou změnit – a pokud ano: kde hledat klíč ke štěstí?
Ukazuje se, že velmi významnou a na první pohled snad i překvapivou charakteristikou životní spokojenosti je její tendence ke stabilitě v čase. Úroveň spokojenosti totiž můžeme při výzkumech nejlépe odhadnout na základě dřívějších měření: kdo byl spokojený před několika lety, bude zhruba stejně spokojený i teď, a naopak. A dále – sami zkuste odhadnout, co z dlouhodobého pohledu spíše ovlivňuje míru spokojenosti: temperamentové rysy člověka, nebo události, které ho v životě potkaly? Pokud jste se přiklonili k první alternativě, máte pravdu.
Člověk zcela přirozeně usiluje o stav spokojenosti, ať už tomu dává jakákoli jména a volí jakékoli prostředky. Rovněž snažení psychologů směřuje ke zvýšení duševního komfortu jejich klientů. Dotaženo ad absurdum by toto úsilí však bylo zbytečné, pokud by úroveň spokojenosti nebylo možné z principu změnit. Naštěstí je celá věc složitější, a ačkoli existují výzkumy podporující teorii stability, má toto tvrzení řadu omezení.
Co určuje životní spokojenost?
Na vedoucí pozici určující životní spokojenost tedy máme dva kandidáty – osobnostní vlivy a vlivy prostředí.
Podle top-down (doslova shora dolů) teorie jsou tím nejpodstatnějším, co určuje životní spokojenost, osobnostní dispozice. Konkrétněji, největší důležitost je připisována dvěma temperamentovým charakteristikám: extraverzi a neuroticismu. Tyto vlastnosti jsou do velké míry vrozené, takže top-down teorie předpokládá v otázce spokojenosti významnou roli dědičnosti.
To bottom-up (zdola nahoru) teorie zdůrazňuje roli okolních událostí neboli situačních proměnných. Patří sem celá řada vlivů, např. očekávané i nečekané události, změny, stresující zkušenosti aj. Podle této představy je tedy spokojenost jedince závislá spíše na okolních vlivech než na stabilních dispozicích.
Top-down a bottom-up teorie se dnes většinou nepojímají jako soupeřící, nýbrž spíše jako komplementární. Empiricky byla prokázána tendence spokojenosti ke stabilitě (top-down teorie), ale současně je zřejmé, že její hodnoty se vlivem okolních událostí mění (bottom-up teorie).
Je to se spokojeností jako s nadváhou?
Není bez zajímavosti, že tvůrci konceptu životní spokojenosti se nechali svým způsobem inspirovat výzkumy v oblasti tělesné hmotnosti. Ty zjistily, že tělesná hmotnost každého jedince má tendenci dlouhodobě oscilovat kolem stále stejné hodnoty. Podobný princip byl vztažen i do oblasti well-being: také individuální úroveň životní spokojenosti má jakousi relativně stálou hladinu, která se může změnit působením okolních vlivů směrem nahoru i dolů, ale po určité době se za působení homeostatických mechanismů opět ustálí na původní úrovni.
Lidé mohou zpočátku na určitou vnější událost silně reagovat, ale za čas lze pozorovat návrat k původní hodnotě spokojenosti. Ovšem ne vždy tak docela k původní – u některých jedinců má sice úroveň životní spokojenosti tendenci po výkyvu tím či oním směrem vracet se zpět k onomu hypotetickému stabilnímu bodu, ale až k němu nedojde; zůstane někde poblíž ve směru výkyvu. Pokud je takovýchto událostí více, mohou během delšího časového období znamenat i výraznou změnu životní spokojenosti – příjemné události do plusu, nepříjemné do minusu.
Kromě toho v adaptaci na životní okolnosti existují velké individuální rozdíly. Zatímco někteří lidé se adaptují rychle a relativně snadno, u jiných může vliv jisté události na spokojenost přetrvávat i mnoho let. Například ovdovění nebo ztráta zaměstnání patří mezi zkušenosti, se kterými se řada lidí nevyrovná ani po velmi dlouhé době.