Ergoterapeut má vlastně na starost lidi, kteří jsou nějak fyzicky nebo psychicky postiženi, ať už jen dočasně nebo trvale. Za pomoci různých činností se ergoterapeut snaží, aby se postižené funkce co nejvíce obnovily a pacient se mohl vrátit do běžného života nebo aby se co nejvíce jeho život zkvalitnil, tzn. aby se o sebe člověk uměl postarat.
Nevěřili byste, jak je těžké např. po mozkové mrtvici vyčistit si zuby, umít se, najíst se nebo obléknout. Někdy se musí člověk učit znovu psát, počítat, číst nebo mluvit. Jak je těžké lidem s Alzheimerovou demencí neustále vysvětlovat věci, které se vám zdají samozřejmé, ale které oni nechápou a vysvětlení během chvíle zapomenou.
Ergoterapie se dělí na:
1. kondiční – má odpoutat pacienta od nemoci, vyplnit mu volný čas. Užívá se u pacientů, kteří nemají fyzické postižení. Např. v domovech důchodců. Využívají se činnosti jako kreslení, hraní stolních her, poslech hudby, ruční práce, práce s keramickou hlínou, proutím, apod.
2. cílená – je to činnost, která má udržet zdravé a obnovit postižené funkce (zvýšit sílu svalů, hybnost ruky, zlepšit přesnost pohybů, apod.). U pacientů, kteří mají postižení trvalé, nacvičujeme např. užívání protéz a jiných pomůcek, které nahrazují postižené funkce nebo např. přeučujeme praváka na leváka, aby se mohl podepsat, apod. Jsou to činnosti speciálně napasované na každého pacienta. Využívají se ruční práce, stavění komínu z kostek, různé hry na zlepšení paměti, nácvik řeči, psaní, počítání, apod.
3. soběstačnost – nacvičujeme činnosti běžné pro každodenní život, jako je osobní hygiena, oblékání, sebesycení, nakupování, apod.
Ergoterapie se provádí:
1. skupinově – přivezeme nebo přivedeme si několik pacientů do ergoterapeutické místnosti a zde s nimi pracujeme
2. individuálně – pracujeme s jedním pacientem (lidé, kteří potřebují na práci klid nebo ti, které nemůžeme dopravit na ergoterapeutickou místnost)
Když jsem pracovala na jedné LDN, ergoterapii jsem tam zaváděla. Ze začátku „babči“ neměly důvěru. Že prý nejsou malé děti, aby si hrály a že radši budou ležet v posteli. Postupně jsme některé nalákaly, začalo se jim to líbit a najednou byl tak velký zájem, že jsme pomalu neměly místo pro všechny. Zjistily totiž, že si můžou s ostatními popovídat, dát si kávu a že jim ten čas rychleji utíká. Léčily si vlastně tělo a hlavně duši.
Musím říct, že ostatní personál se na ergoterapeuty dívá skrz prsty, myslí si, že vlastně nic neděláme. A největší kámen úrazu je ten, že ergoterapeutky jsou vždy ty hodnější sestřičky, které mají čas si s každým popovídat a vyslechnout různá trápení.