Setkala jsem se v dětské nemocnici s maminkou samoživitelkou, která tam byla hospitalizovaná se svým asi ročním dítětem. Přímo v nemocnici zažila epileptický záchvat svého syna, při kterém přestával dýchat a bála se o jeho život…Pak se musela vyrovnat se zprávou, že její syn je těžký epileptik. Lékaři jí navrhli několikadenní hospitalizaci, ona však přemýšlela, jestli si bude moct dovolit tam se synem zůstat, protože neměla dost peněz na zaplacení regulačních poplatků. Běžná doba hospitalizace na neurologii pro stanovení léčby je cca týden, tedy 840 Kč za matku a dítě.
Kdo má zdravé dítě a třeba i jednou měsíčně zajde k lékaři s nějakou virózkou a zaplatí 30 Kč za návštěvu, má možná dojem, že regulační poplatek je tak nízký, že se o tom nemusí vůbec mluvit.
Já sama jsem nebyla u lékaře ani nepamatuju, nepočítám-li preventivní prohlídky u lékaře a návštěvy gynekologa kvůli těhotenství. Vůbec mi nevadí zaplatit u lékaře za vyšetření 30 Kč.
Ale chronicky nemocné děti, které jezdí k lékaři častěji než k babičce? Ty přece nemohou platit. Co když mají rodiče, kteří jsou v těžké finanční situaci nebo prostě jim připadne krabička cigaret lepší než lékařská prohlídka dítěte? Děti si nemohou vybrat své rodiče. A proto jsou děti, které lékařskou péči mají a také jiné děti, které dostanou buď večeři nebo prohlídku u lékaře, ale ne obojí.
Před pár dny jsem na pískovišti potkala skupinku sourozenců. Dva kluci, ve věku cca 10 let hlídali dvě malé holčičky, jednu tříletou a jednu ještě ani ne dvouletou. Ještě nebylo moc teplo, moji kluci měly dlouhé kalhoty a mikinu. Holčičky byly jen v lehkých letních šatičkách. Holčičky byly děsně ušmudlané, s nudlí u nosu, zjevně byly venku už delší dobu. Ta menší měla plínku plnou písku, jak se válela v šatech na pískovišti. Jakmile někdo cizí vytáhl svačinu pro své dítě, okamžitě se seběhly a postáváním taky něco vyloudily. Jejich starší bráchové říkali, že mají doma ještě další dva sourozence. Moc bych se divila, kdyby těchto šest dětí brala jejich matka pravidelně k lékaři a platila 30 Kč za každého z nich. A co teprve kdyby neměla tolik štěstí a některé z jejich dětí bylo postižené. Platila by tisíce za pobyty v nemocnici, v léčebnách, když nemá dost peněz ani na jídlo?
Můj syn má dětskou mozkovou obrnu, což je celoživotní postižení, nemoc, kterou nelze vyléčit. Ale lze ji léčit rehabilitací. Matka musí s dítětem cvičit denně doma, ale také může, na náklady pojišťovny, odjet 2x ročně do rehabilitační léčebny nebo lázní. Celkem může ročně strávit, a je to ideální, v takovém zařízení 10 týdnů. Dosud byla tato péče zdarma. Nyní musí rodina dítěte ušetřit ročně cca 10 tisíc korun, aby si mohla léčení dovolit. Připočteme-li k tomu nějaké pobyty v nemocnici a spoustu pravidelných vyšetření u neurologa, ortopeda, logopeda, foniatra, rehabilitačního lékaře, vyjde nám, že se rodina patrně bude muset vzdát pěkné dovolené a ušetřené peníze investovat do regulačních poplatků. Protože peníze zaplacené u lékaře, za pobyty v nemocnici a za léčebny se nezapočítávají do limitu 5000 Kč za rok.
Rodiče postižených dětí samozřejmě nespoléhají jen na naše zdravotnictví. My třeba platíme sami jízdy na koni, plavání, také různé masáže a jiné alternativní techniky. Tohle všechno si ještě můžeme dovolit a to zejména proto, že zdraví našich dětí je pro nás priorita.
Ale jsou na tom opravdu všechny děti stejně?