Duševní choroby, které si člověk nemůže nijak zhmotnit, ať už zobrazovací metodou, hladinou určité látky v krvi, v moči apod… anebo (a to je mi jako chirurgovi nejbližší) přímo tím, že vidím nemocný nebo poraněný orgán, pro mě byly vždycky tak trochu nepochopitelné (jako asi pro většinu studentů medicíny, potažmo spíše racionálně založených jedinců).
Řízením osudu se stalo, že jsem měla tu čest poznat něco z psychiatrie i z té druhé – pacientské stránky. Mé poznání, že jsem trpěla regulérní psychiatrickou diagnózou, ovšem přišlo dlouho potom, co už bylo zase všechno vyřešeno, a tehdy jsem si uvědomila, jaké jsem měla štěstí, že jsem se obešla bez cizí pomoci… A onemocněla jsem navíc psychiatrickou chorobou, která může být (to nám opakovaně při studiu psychiatrie zdůrazňovali) jakožto jediná psychická choroba smrtelná… Onemocněla jsem svého času mentální anorexií.
Ani nevím, jak k tomu došlo (tedy vlastně vím… ale nevím…) Na gymplu jsem měla zdravé míry 163/54, chodila jsem cvičit, tancovat, jedla – celkem zdravě, ale ne zase extra super dietně… a samozřejmě jsem jakožto většina mých kámošek chtěla „trochu zhubnout“…
V 18 jsem „odešla na studia“ do Prahy a v průběhu prvních tří vysokoškolských let jsem zhubla tak na 48 kg – víceméně změnou životního stylu, studijním stresem, odbouráním „pubertálního tuku“ – jak jsem to nazývala. Byla jsem celkem spokojená – ještě tak 1-2 kg dolů a budu „fakt jako modelka, ale malá:-)“…
Potom přišel asi onen vyvolávající okamžik – mé naprosto neplánované těhotenství s mým tehdejším dlouhodobým partnerem a spolužákem (od té doby považuji antikoncepční metodu „plodných dnů“ za naprostý nesmysl), moje po organizační i zdravotní stránce ne zcela ideálně proběhnuvší interrupce – poprvé „v místě trvalého bydliště“, následná akutní „oprava“ už v Praze (i dnes po těch letech mi to připadá jako zlý sen) a samozřejmě okamžité nasazení antikoncepčních pilulek, jen co jsem se vzpamatovala z nejhoršího… „Tak jo, budu brát prášky, ale musím si dát pozor, abych po nich moc nepřibrala“ – říkala jsem si někdy v listopadu (bylo mi 20 let).
Ubíhal školní rok, my jsme pilně studovali, nosili volné džíny a vytahané svetry, oběhávali zápočty, chodili do hospody, oslavili Vánoce, skládali zkoušky… já jsem do toho začala pracovat „jako sestra“ (ať to taky poznám) na částečný úvazek ve dvou nemocnicích (hlavně noční a víkendy – přes týden byla škola). Hrozně mě to bavilo, stíhala jsem to v pohodě, pořád někde pobíhala…
Na jaře jsem přítáhla z koleje domů k našim zimní garderóbu a chystala jsem se odvézt si „letní věci“ – takže jsem si před zrcadlem zkusila jedny kraťasy, které mi byly před rokem knap… a ony mi spadly ke kotníkům… koukla jsem se dolů k mým nohám a když jsem zvedla oči, uviděla jsem naprosto vyděšený pohled mojí mámy, která jenom vydechla „ježíšikriste, ty vypadáš…“ a začala brečet… Beze slova jsem šla, vytáhla váhu, stoupla si na ni a ručička se zastavila na čísle 42. Sedla jsem si a promítla si poslední období….
…Jak si odpočítávám jouly každého sousta (zprvu nevinný zvyk – když jsem měla ty prášky, tak to musím trochu hlídat, že), jak snídám půl krajíčku chleba (odvážený) s půllžičkou marmelády (odměřenou), neobědvám a večeřím zeleninový salát (jen tak bez zálivky) a jako dezert čtvereček čokolády (sladké jsem si nedokázala odepřít opravdu nikdy:-))
Jak ale s chutí vařím pro mého přítele „normální jídla“ a jsem hrozně ráda, když to celé sní a říká „mňam“ – jako by se najedl i za mě… jak jsem každý večer před spaním šťastná, že jsem dnes snědla „jenom tolik, takže z toho snad neztloustnu… a vůbec to není těžké se takhle kontrolovat“… jak stíhám tolik věcí jako nikdy v životě, jsem hyperaktivní, činorodá, málo spím, už několik měsíců nemenstruuji (mám přece prášky, tak co)… jak nakupuji oblečení v dětských velikostech – a ne těch největších… jak mi nic neříká sex, ale aspoň když se svlíknu, tak nemám špeky… jak se všude po bytě válejí moje dlouhé vlasy, které mi vypadávají po chumáčích, kdykoli si do nich vjedu hřebenem… jak ani nevím, kde je menza a „normální oběd“ bych v posledních měsících vůbec nevzala do pusy – fuj, tolik joulů… jak si připadám taková nějaká „lepší“ než ostatní lidé, kteří chtějí zhubnout a nejde jim to… někdo holt vyleze na osmitisícovku, někdo vymyslí lék proti AIDS, někdo vyhraje maraton a někdo takhle krásně zhubne…
Když jsem potom po letech narazila někde na článek o mentální anorexii, kde tohle všechno popisovali jakožto typické znaky spolu s tím, že jde obvykle o dívky bez výchovných problémů, s dobrým prospěchem, s mnoha mimoškolními aktivitami… lidově řečeno „šprtky“(já:-)), úplně jsem se v tom textu zpětně poznala a přesně až v tuhle chvíli jsem si opravu začala připadat jako blázen:-)…
Můj „osobní váhový rekord“ byl 39 kg při 163 cm (asi tak ve 22-23 letech). Naštěstí jsem se nedostala do stadia „prstu v krku“ (to neumím dodnes) a do reality mě dostala jedna věc – když jsem se jednou při prudším postavení ze sedu namoduši počurala jako mimino – zkrátka svěrače mi nějak chvilkově vypověděly funkci (naštěstí se to stalo doma) a já jsem si představila sebe na kapačkách, s močovou cévkou…
A nastal bod zlomu – tedy v tom, že jsem si „udržovala svou ideální váhu“ 42 kg – přes protesty všech lidí v mém okolí, přes naprosté zoufalství mého partnera (pořád toho stejného)… s touto váhou jsem absolvovala i můj únikový několikaměsíční au pair pobyt v USA (blíž jsem jet nechtěla, bála jsem se, že bych se mohla při případných potížích a stesku lehce vrátit), čímž jsem chtěla vyřešit problémy, které tu na mě těch několik měsíců hezky počkaly v nezměněné podobě…
A jako nevím, jak jsem do toho spadla, tak vlastně nevím, jak jsem se z toho vyhrabala. Najednou během posledního ročníku VŠ jsem si tu a tam řekla, ža by bylo dobré se najíst… po dalším roce jsem nastupovala na své první pracovní místo už se svou původní váhou 48 kg (a mám ji víceméně doposud:-)), takže celé to martýrium trvalo víceméně 4 roky. S partnerem, který to všechno se mnou absolvoval, jsme se po 8 letech rozešli…. a já jsem si ex post vzpomněla na další fakt související s touto chorobou – totiž že případy, kdy mentální anorexie odezní sama bez vnějšího zásahu, jsou dosti vzácné… takže mám vlastně štěstí:-)… ale namouduši dodneška nevím, co se to se mnou ty roky dělo – přece jsem nebyla blázen, že ne:-)…