Jak kurz probíhal?
Po úvodním představování a organizačních detailech jsme začali civičit tzv. sebeprožitková cvičení. Lektorka nás nechala v poloze vsedě, se zavřenýma očima, s jednou rukou spuštěnou, bez dotyku židle, prostě jako by spadla. Po několika minutách jsme měli oči otevřít a říct co cítíme. Ty pocity byly různé, od bolesti v kloubech, pocit tahu, dlouhé ruky, že je až na zemi a také ještě jeden, že po té chvíli jsme vlastně ani necítili, zda máme prsty, ta ruka prostě končila v zápěstí nebo i výše. Tohle cvičení napodobovalo to, když nemocného vysadíme do křesla a nezajistíme tu správnou polohu, kdy opravdu ta ruka může spadnout a než se k člověku vrátím, tak to nemusí být těch pět minut, které jsme na cvičení měli my. Dalším cvičením bylo ležet na karimatce, bez hnutí, přikrytí po bradu, opět zavřené oči a kolem nás chodili, bavili se, dělali hluk, nakonec přišli k nám a strhli z nás přikrývku. Šok, strach co bude, leknutí. Takhle jsme zase popisovali, co to s námi udělalo. Ležet na karimatce, koukat jen před sebe, jak mám svůj úhel pohledu, když jsem ve stavu, kdy nemůžu hnout hlavou. Musím přiznat, že to bylo celkem otřesné. Takhle probíhal první den… v tom škaredém duchu, jaké to je být nemocným se změněným vědomím. Druhý den byl o mnoho příjemnější. Už jsme se věnovali příjemnějším technikám, které jsou podstatou BS. Z polohy na zádech se stala poloha daleko příjemnější, když nás obložili smotanou dekou, polohovacím hadem… Jen obložili celé tělo od paže, přes plosky nohou, mezi rozkročené nohy a zase pod paži. Asi se to nezdá, ale opravdu, hned to bylo lepší, věděla jsem, kde mám nohy, že mám prsty, protože mi to dovolilo to obložení, kterého jsem se dotýkala.
Dotyk, je důležitým elementem v péči. Dotyk, je to uvědomění si, že něco je, že se něco bude dít, že se má mé vnímání připravit na změnu.
Ještě se vrátím k tomu prožitkovému cvičení, kdy jsme koukali jen před sebe. Během deseti minut jsem měla spočítané mřížky v osvětlení a spočítala si, kolik těch kostiček mřížek je ve všech světlech, které vidím. Znáte to taky? Každý počítá dlaždice v pokoji, vidí, kde je rozbitá omítka od kliky, jak lítají dveře… atd. Když budou pokoje malované barevně, ne jen tou bílou, když je zútulníme obrazem, nebo domluvíme s dětmi ze školky, ty rády kreslí, ať nakreslí obrázky a pak je jednoduše připevníme na stěnu, tak hned to bude zajímavější a ne tolik bolestivé pro oko toho, kdo nevidí nic jiného, než bílou zeď.
Jsem nevýslovně nadšená z toho, že jsem se mohla kurzu zúčastnit. Velmi dlouho jsem čekala a oplatilo se. Jsem také hodně pyšná a hrdá na to, že byť jsem znala jen základy o BS, tak jsem ve své praxi používala používala spoustu technik. Velmi mě potěšilo, že jsem si na konci mohla říct: Ano, patřím k těm, kteří svou práci mají rádi a dělají ji dobře a s rozumem. Ono si opravdu stačí uvědomit, co děláme a třeba to pak budeme dělat jinak.
Chtěla bych ještě říct, že tady uvádím pojem „nemocný“. Tím ale myslím každého, který má omezené vnímání, vědomí a pohyb. Jak jsem psala na začátku, jsou to děti s mentálním postižením, gerontologičtí lidé s různými stavy vědomí, lidé v nemocnicích po úrazech hlavy, apalické stavy apod.
V BS jsou techniky, které pomohou zklidnit neklidného, agresívního člověka. Techniky, kdy vám člověk otevře ústa k vyčištění, když je předtím otevřel jen pomocí rozvěračů a násilí. A také techniky, kdy stačí 3 pohyby před posazením a nemocný nebude kolabovat, točit se mu hlava a padat. Ale o tom už nemůžu psát, protože na to je potřeba se to naučit pod dohledem lektora, jinak bychom mohli nemocnému ublížit.
Napsala jsem vám jen zlomeček informací o BS, ale pokud to někoho zaujme, tak si jistě na netu poradí, jak hledat více:-)