„Mamíííí, co bude dneska k večeři?!“
Neklamná známka, že se ručička na hodinách přiblížila k šesté hodině večerní. Letmý průzkum ledničky odhalil tři vejce a kousek tvrdého sýra. Když zalovím o dvě patra níž, možná najdu i hlávku ledového salátu. „Budou obrácené topinky!“ volám směrem, kde jsme ještě včera měli jasně rozpoznatelný dětský pokoj.
Přestože se naše večery dají přirovnat k chaosu (alespoň pro náhodně příchozí), na dvě věci se mohu naprosto spolehnout: na sebe a na věčnost. Nikdo mi s tím nepomůže a zítra mě čeká totéž. A tak si hýčkám jednoduché rituály, které všem zúčastněným pomohou doputovat do postele včas a ochotně. Poskládat děti do vany, nachystat čisté oblečení na zítřek a zajistit sběr použitého, pověsit vyprané prádlo, nasoukat děti do pyžam a seřadit je do uvítacího výboru pro přicházející hlavu rodiny. A zároveň a především učinit příslušné kroky, aby to v patřičnou dobu doma vonělo a bylo do čeho kousnout.
Nejtěžší nebylo najít rychlou dohodu s dětmi, ale s ledničkou. Zarputile totiž odmítala komunikovat, odpovídat na otázky a radit ohledně večerního vaření. Nejobtížnější na tom celém totiž není doopravdy něco uvařit, ale vymyslet, co by se uvařit dalo. A tak v pondělí pravidelně vařím ze zbytků jídla po víkendu, úterky máme těstovinové (ne, opravdu se nebojím, že na to někdo přijde – víte, kolik je možných variací na téma těstoviny?), ve středu má hlavní roli zelenina. Nakupovat chodím jen 2x týdně a pokaždé si na to vyhradím dost času, abych si mohla v klidu vybrat z nabídky čerstvých, nikým nedehydrovaných, nezakonzervovaných, chemicky neobohacených surovin.
Zatímco víkend má jen dva dny, pracovní část týdne jich má pět. Je to pět večerních jídel, která tmelí rodinu a učí děti, jak má chutnat domácí strava – to aby pak bezpečně poznaly, až se jim někdo pokusí podstrčit ve vodě rozmíchaný a uvařený produkt chemických inženýrů z potravinového průmyslu.
