S dětským spánkem se to však má velmi často přesně obráceně. Dítě si může myslet, že ho rodiče opustili a že zůstalo doma samotné, protože najednou neslyší žádné zvuky. Kvůli této obavě se pak může opakovaně budit a chodí se dívat do obývacího pokoje, jestli tam maminka s tatínkem pořád je a jestli jsou živí a zdraví.
Dalším nechtěným výsledkem nočního ticha, se kterým se můžeme setkat již od samého narození dítěte, je to, že u dítěte vyvolává větší citlivost na hluk. Pokud se okolí dítěte chová tak, že kolem něj chodí po špičkách, jakmile ulehne, vyvstává nebezpečí, že se dítě vzbudí při sebemenším hluku. Nejprve kvůli zvukům v domě, jako je zvonění telefonu, vrzání parket nebo silné kýchnutí, protože si na ně nezvyklo. Budou ho rušit ovšem i zvuky zvenčí, které se mísí do obvyklého ticha a dítě znepokojují, protože nepřipomínají nic, co zná z domova. Skřípění pneumatik, troubení aut, startování nebo hlasité mluvení sousedů se tedy může u dítěte stát silným zdrojem neklidu.
Děti jsou samozřejmě na hluk různě citlivé. Některým hluk vůbec nevadí a dokázaly by usnout uprostřed rockového koncertu, jiné se myšlenkami hůře odpoutávají a mají lehčí spaní.
Mám za to, že je dobré nechat dveře do dětského pokoje pootevřené, zvláště pokud spí dítě samo, aby mohlo zůstat v kontaktu s domácími zvuky, činností svých starších sourozenců a s hlasy těch, které má rádo.