Jednoznačného názoru na užitečnost nebo škodlivost co-sleepingu (společného spaní) se nedočkáme od rodičů, ale ani od odborníků. Někteří poukazují na fakt, že společné spaní je vývojově podstatně starší, přirozenější varianta. U přírodních národů je neustálý tělesný kontakt s matkou nebo jinými blízkými osobami samozřejmostí, ve dne i v noci. Samostatná postýlka či dokonce pokoj pro dítě je „vymožeností“ několika posledních desítek let. A že na ni ještě nejsme příliš připraveni, dokazují mnohé maminky, které dokážou klidně spát jen tehdy, pokud vedle sebe slyší dech svého dítěte.
Společného spaní se zastává např. Margot Sunderlandová, renomovaná britská expertka na duševní zdraví a ředitelka Střediska mentálního zdraví dětí (Centre for Child Mental Health) v Londýně. Její studie, zabývající se vývojem dětského mozku, prokázaly, že mozek dítěte odloučeného od rodičů vykazuje obdobnou aktivitu jako při fyzické bolesti. Doktorka Sunderlandová tvrdí, že noční odloučení kojence od matky zvyšuje u dítěte hladinu stresových hormonů, což následně vede k celkovému neklidu a úzkosti. Společný spánek těmto negativním stavům předchází a naopak pomáhá vyrovnávat i jiné tlaky a frustrace, jimiž malé dítě může trpět. Expertka se proto domnívá, že společné spaní s rodiči příznivě ovlivňuje celkovou osobnost dítěte.
Brzdí co-sleeping správný sociální vývoj dítěte?
Odborníci ze spánkové laboratoře z Institutu psychologie a psychohygieny v německém Freiburgu se domnívají, že od určitého věku ano. Říkají, že nejpozději koncem prvního roku života by mělo dítě spát bez rodičů, ve své vlastní postýlce. Ve věku šesti až osmi měsíců nastává podle nich období, kdy děti začínají s prvními pokusy o osamotnění, potřebují ale pomoc od nás, rodičů. Děti, které mají strach ze samoty, ho mohou podle této teorie překonat jen tehdy, když si tento strach včas prožijí a s přispěním rodičů se jej naučí zvládat. Zní to trochu paradoxně – neměli bychom se spíš obávat, že strach dítěte ještě zesílí, i když ho navzdory protestům necháme spát odděleně?
„Z hlediska psychologie učení je tato domněnka mylná,“ tvrdí doktor Wittmann z freiburského institutu. „Všichni se učíme překonávat své obavy. Čím častěji ale situaci, které se obáváme, zvládneme, tím více se zbavujeme strachu.“
Čím později tedy dítě rodičovskou postel opustí, tím hůře bude podle freiburských odborníků odloučení zvládat. Způsob spaní se také snadno může stát, podobně jako např. jídlo, prostředkem mocenského boje. Zní to logicky a zkušenosti některých rodičů, kteří se s nevelkým úspěchem pokoušejí „vypudit“ své tříleté či dokonce pětileté dítě do vlastní postýlky, tomu odpovídají. Lze ale předpokládat, že v takových rodinách probíhají boje „na více frontách“. Dítě v batolecím věku, které netrpí nedostatkem láskyplných hranic, zpravidla nemívá potíže přijmout dočasné noční odloučení – pochopitelně „oslazené“ uspávacími rituály a útulným zařízením postýlky a celého pokojíčku.