Musím přiznat, že výhra mě potěšila, nicméně jsem chvíli přemýšlela, že bych ji věnovala nějaké „pražandě“, která by ji možná ocenila více, než já z druhého konce republiky.
Ale pak jsem si říkala, že je to vlastně skvělá příležitost…Příležitost, jak se dostat z domu, mít chvíli zase „sama pro sebe“, bez prcka, bez plínek a koukat jinam, než kde se zrovna válí a převaluje:-) A mimochodem vyzkoušet, zda ten můj vyvolený, otec mých dětí, to zvládne sám – postarat se o něj, a to bez mé kontroly a abych mu stála za zadkem a říkala: „Ano, dobře to děláš, neboj se, neublížíš mu…“
Jak to všechno dopadlo?
Vyjely jsme ráno v 5 hodin. Cesta do Prahy byla příjemná. Celou cestu jsem si vzpomínala, jak jsem kdysi jezdívala velmi často na takové výletky. Vzhledem k tomu, že jsem byla vlastníkem režijního průkazu Českých drah, tak kdykoliv byla chuť a nálada, tak jsem vyrazila. A když už se nechtělo vymýšlet kam, tak to byla právě Praha, která se dala projít a vždy tam bylo „něco“ nového. Takže cesta utekla.
Dokonce ani v metru jsme nezabloudily, po výstupu v Letňanech jsme na první pohled věděly, kam jít, takže paráda a v 10:45 hod. už nám chlapík u vchodu trhal ten krásný, vyhraný vstupní lístek.
Vstoupily jsme a …
… nezastavily se do 16:45 hod. Prošly jsme každý krámek, koukaly, jaké jsou hračky, o některých jsme neměly ani potuchy, že takové existují! Po projití začalo rozhodování. Co koupíme, když koupíme to, nemůžeme ono, protože to nedáme do vlaku, neuneseme… Takové krásné starosti výběru:-) Nakoupily jsme kostky stavební, na válení po zemi s obrázky, na hraní, puzzle a hopsadlo na zárubně. Teď využívám akční veletržní slevu na tříkolku a objednávám přes net:-)
Vydaly jsme se opět k hlavnímu nádraží a na cestu domů. Unavené, nohy najednou začaly bolet a nic jiného nás už nezajímalo, než abychom seděly ve vlaku.
Pominu-li, že jsme zpět musely Pendolínem (tento vlak absolutně nesnáším, pro jeho nepohodlí v mnoha směrech a ohledech), tak cesta zpět byla plná dojmů a opět vzpomínek, ale už jen na všechny ty hračky, postýlky, kolíbky, kočárky, taneční podložky, plyšáky, programy pro děti, které tam byly všude přítomné. Bylo krásné, že si děti mohou vyzkoušet hračky a nejen děti!
Domů jsme přijely těsně před půlnocí a únava byla tak velká, že jsme se jen osprchovaly a usnuly jak miminka.
A jak to zvládli ti moji dva chlapi sami doma celý den?
No, jak jinak než skvěle! Jsou to přece MOJI CHLAPI, jsou šikulky a jeden o druhého se umí postarat. A taťka mi tvrdil, že i mrkvička od tatínka Lálinkovi chutnala víc, než od maminky:-)
Takže shrnutí: přehlídka nádherná a rozhodnutí, že příští rok určitě pojedeme znovu, mluví za vše 🙂
„Děkuji za výhru“ je slabé sousloví na to, jak jsem vděčná, že jsem se mohla zúčastnit! *