Na dobu, kdy jsem rejdila s kočárkem, vzpomínám strašně ráda. Do kočárku jsem dala všechno… jídlo, pití, hračky, menší deku, pláštěnku, plínky a všechny ostatní ne-zbytečnosti, co malý dítko potřebuje… a jeho maminka též 🙂 Když jsem byla šikovná (a to já byla pokaždé :-)), tak jsem tam narvala ještě nákup.
Je pravda, že cestovat MHD je opravdu nadlidský výkon a lidi se na Vás dívají, jako byste byli prašivý. Fakt děs!!! Já jsem nikdy naštěstí nezažila nějaké urážlivé a hnusné chování. Ale vím z doslechu, že to tak je.
Nejsem nijak škodolibá a nepřátelská. Ale těm, co se takto chovají, bych přála, až jednou budou nastupovat s kočárkem nebo až jim dítě bude brečet na celý autobus, tak aby potkali stejně hloupýho blba, který se k nim bude chovat stejně hnusně.
Nastupování a vystupování v MHD jsem spíš brala jako zábavný tipovací kvíz „Kdo mi asi tak pomůže s kočárkem???“ 🙂
Když přijížděl autobus nebo šalina, tak se kolem mě začal najednou tvořit volný prostor… byť byl ostrůvek narvaný lidmi. Ale jakmile se mi někdo nabídl, nebo jsem někoho oslovila, tak rázem jsem byla obestoupená davem lidí. Fakt zvláštní!!! 🙂
Požádání o pomoc s kočárkem jsem nikdy nebrala jako škemrání. Nestalo se mi, že by mi oslovený dotyčný nepomohl… asi jsem měla štěstí.
Jen jednou při vystupování z autobusu, ve kterém seděli dva starší lidé (v přední části u řidiče) a jeden měl nastupovat, se stalo tohle…
… Autobus zastavil na zastávce v kopci a dveře se otevřely … klasika, že?! 🙂 Lapla jsem kočárek tehdy s roční Domčou a chtěla vystoupit, jenže… V tu stejnou chvíli a těmi stejnými dveřmi se do autobusu začal hrnout obtloustlý muž. Kolize nastala někde uprostřed schodů. Kočár se zapotácel a já s ním. Díky Bohu jsem to ustála a zdárně dovystupovala. Ještě, že Domula byla připoutaná… následky raději nedomýšlím!!!
Když jsem měla ještě jednu nohu ve vzduchu, tak se staly dvě věci. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat na srážku, tak se mi za prdelkou zavřely dveře a autobus odfrčel. V ten stejný okamžik mi začal padat mobil, který jsem jako vždy měla položený ve sklapnuté boudě 🙁
Dodnes tu situaci mám před očima jak ve spomaleném filmu.
Mobil padá těsně vedle kanálu, já z žuchnutím pokládám kočár s Domčou, přinožuji nohu, kterou mi málem odvezl právě odjíždějící bus a hlavou mi letí myšlenka…Ty vole, kanál!!!!… Ufff, těsně vedle… obrovská rána kamene, co mi spadl ze srdce. V tu chvíli mobil naráží na silnici těsně vedle toho kanálu, rozkládá se na tři části… mobil, baterie a kryt. Jedna jeho část se ladně odráží od silnice a obloučkem propadá tou úzkou škvírou pod zemský povrch, kde se ozve velmi nezvykle výrazné… ŽBLUŇK!!! Náhlá euforie ze štěstí střídá horko, se ztěžknutím mých všech horních i dolních končetin a všechna broučí havěť mi nalezla do hlavy jen proto, aby mi tam mlátila kladivy a tím mi způsobila bušící bolest hlavy!!!
Ani snad nemusím psát, že do kanálu mi žbluňkl právě mobil i se simkou. Tohle se fakt může stát jen mě 🙂
Po letech na to vzpomínám jako na úsměvnou historku… jak během několika sekund přijít o mobil. Ale pokaždé mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě při pomyšlení, že bych to neustála.
Z města se přesuneme do našeho venkovského sídla.
Když se narodil Honzík, tak cestování s kočárkem po našem venkově byl pro mě šok!!!
Autobus zastavil, z něho vyběhl řidič a pomohl mi nalodit kočárek. I když byly na zastávce dospělý ženský, tak prostě u nás řidiči pomáhají.
Dokonce i ti největší „sígři“ v okolí mají v sobě cosi a pomáhají maminkám s kočárkama. Byl to pro mě velmi příjemný šok po zkušenostech v MHD.
Přeji všem okočárkovaným maminkám, aby měly takové štěstí a nikdy si nemusely vyslechnout stupidní řeči na adresu svých plačících miláčků a jediného dopravního prostředku, kterým je po určitou dobu KOČÁREK. 🙂