Ovšem ne vždy je výlet k vodě veselou bezstarostnou procházkou tam a zpět s příjemným osvěžením uprostřed – zvláště pokud se vydáme s nějakými dětmi navíc 🙂
Letos jsem se se všemi dětmi dostala k vodě jen dvakrát…s tím, že ti starší už si občas dojdou sami a prckům v případě velkého horka napustím nafukovací bazének, ať se vydovádí na zahradě.
Poprvé jsme si koupání užívaly s kamarádkou, která u nás po návštěvě předchozí den zůstala na noc. Má dva kloučky – tříletého a tříměsíčního a představa vymýšlení programu na druhý den, jakož i úmorná cesta autem zpět s mrzutým nevyspalým prckem a řvoucím kojencem, jí přišla natolik nelákavá, že mi vůbec nedalo práci ji přemluvit, aby zůstala do druhého dne.
Což o to, děti jsme večer vykoupaly, nakrmily a zpacifikovaly natolik, že navzdory jejich rozjařenosti a neobvyklému dennímu režimu jsme je dostaly do postýlek „už“ před desátou (ty malé samozřejmě).
Pak jsme ještě do půl jedenácté střídavě četly pohádky a nosily řvoucí miminko, které prý zásadně ožívá po deváté večer – je to možné, ten den na čerstvém vzduchu se u nás náramně prospalo. Následovalo velmi divoké houpání v autosedačce – při němž bych tedy oko nezamhouřila ani náhodou, ve mně by to spíš vyvolalo mořskou nemoc – světe div se, mimčo opravdu v jedenáct usnulo velice tvrdým spánkem. Teda, po tomhle už mě chuť na pátého potomka docela přešla… Holt stárnu. Vyčerpaně jsme klesly v kuchyni ke stolu a otevřely si malou láhev medoviny, kterou jsme k vlastnímu překvapení společně s mým mužem stáhli velice brzy…. Můj muž se ochotně uvolil k tomu, že se vyspí dole na gauči, abychom kamarádku mohli i s miminkem pohodlně uložit v ložnici.
Pravda, ranní vstávání nebylo jednoduché, jelikož jsme zaléhali ve tři ráno…. Přesto jsme vstávali natěšení s vyhlídkou na příjemně strávený den.
Kamarádka odmítla jet se svými dětmi autem, jelikož si vzhledem k nevyspání nebyla zcela jistá svými reakcemi, takže jsme odchytly jeden ze tří autobusů, který odtud dopoledne jezdí, a hurá k vodě! No – hurá – na zastávce už jeden kočárek stál, druhý měla kamarádka a ve třetím se vezl náš Jeník – naštěstí jen v golfáčku, ten moc místa nezabere. Nicméně jsme se uvnitř poskládali, mí starší synové se postarali o dva pěší prcky a naše výprava „šest dětí + dvě matky“ vyrazila.
Na koupaliště už jsme dorazili v docela slušném parnu, vystáli jsme si frontu u pokladny a šli hledat místečko. Po chvilce hledání jsme našli jedno ideální – ve stínu pod stromy, nadohled brouzdáčku a hned vedle dětských prolézaček. Než jsme se utábořili, mí velcí synové už se vrátili osvěžení z vody a teď jsme se mohly jít osvěžit my – matky. Mrňousek spal, takže jsme ho klidně mohly nechat pod dohledem mých starších synů – úžasných chůviček – vzaly jsme prcky a hurá do bazénu. Byla to, pravda, změť nafukovacích kruhů a rukávků, ale poznaly jsme si je – ostatně našeho Jeníčka nešlo nepoznat, protože ve velkém bazénu spustil řev a držel se mě jako klíště, přestože dostal krásný plovací kruh s Krtečkem.
Ani prcek od kamarádky nebyl studenou vodou moc nadšený, ale nakonec se nechal ukecat…. jediný, kdo opravdu jásal nadšením, byl náš Davídek, tohle dítě je totiž vysloveně adrenalinový typ. Takže nadšeně souhlasil s tobogánem, klouzačkou i divokou řekou, které absolvoval pevně se mě držíc a nadšeně mi ječíc do ucha.
Ovšem dva zbývající malí se moc nadšeně netvářili, takže jsme se vrátili zpět na deku. Straší se nabídli, že malé vezmou do brouzdáčku – šla jsem s nimi, ale evidentně mě vůbec nepotřebovali, přesně tohle byla voda, kterou malí chtěli, takže jsem se mohla vrátit a konečně jsme rozbalili nějaké jídlo, abychom nabrali ztracené kalorie – a hlavně sílu na celý den.
Nakonec to bylo opravdu fajn – rády jsme braly děti na tobogán, jelikož díky dětem máme aspoň regulérní možnost se pořádně vyblbnout na různých atrakcích, aniž bychom samy vypadaly trapně – a ono občas i my potřebujeme svou energii vybít jinak než úklidem, vařením a podobnými nemilými činnostmi. Mimísek většinou spal, baštil, nebo si broukal v kočárku, můj prostřední syn byl z něj unešený, takže ho rád vozil po chodníčcích koupaliště a menší kloučci nadšeně dováděli v brouzdališti, Jeníček se do zblbnutí vozil na dětské skluzavce – králíčkovi, Davídek navazoval známosti s holčičkami na průlezkách: bylo opravdu povedené vidět ho s ručkou ležérně opřenou o provazové zábradlí, jak se malé slečny vyptává na věci pro jejich věk velmi důležité – jako jestli viděla tuhle pohádku, jestli chodí do školky nebo jestli si troufne sjet tuhle skluzavku. Velcí kluci nám v těch krátkých okamžicích, kdy nedováděli s kamarády na tobogánu, pomáhali s malým Štěpánkem a opravdu jsme si ten den užili.
Na zpáteční cestu jsme si koupili nanuky – tady začal první problém. „Mamí, já chci taky nanuka!“
„Ne Davídku, ptala jsme se tě několikrát, chtěl jsi cukrovou vatu,tu jsi dostal. Nanuka už nedostaneš, nebylo by to spravedlivé.“
„Ale já chci nanuka!“ „Ne!“ „Béééééééé!“ Dávám mu kousnout nanuka.
„Mami, já chci taky nanuka.“ Natahuje kamarádčin tříletý, který měl taky cukrovou vatu. I její výchovné Ne selhává a prcek dostává aspoň kousnout. Samozřejmě to dopadlo tak, že nám stejně zbaštili ještě polovinu nanuku.
Vylézáme kopec od koupaliště a jdeme na horní zastávku – v létě jezdí spousta kočárků a my nechceme riskovat, že budeme čekat na druhý-třetí prázdný autobus, jelikož jejich interval je hodina. Ale ouvej – přestože z důvodu oprav je přesunutá zastávka, netušíme, že následujících asi 400m půjdeme po kraji prašné silnice, kde jezdí jedno auto za druhým, cesta vede po strusce a hlavně rozpáleným betonem. Jo, s dítětem v kočárku možná, ale se dvěma unavenými prcky, dvěma kočárky a velkou taškou s věcmi…. Naštěstí máme naše „velké chlapy“ – jeden bere bez řečí kabelu a brášku, druhý tříletého Mikšíka a jdeme. Cesta se zdá nekonečná, jelikož malí jsou unavení a musíme co pár kroků zastavovat nebo na někoho čekat. Čas letí a doba příjezdu autobusu se blíží velmi rychle – přidáváme do kroku. To, co normálně ujdeme za sedm minut, procházíme už dvacet a konec v nedohlednu. Musí být na nás pohled – dvě uštvané matky s kočárky (přestože za normálních okolností vypadáme vcelku svěže 🙂 ), dva trpěliví kluci s velkou taškou a střídavě vlečeme dva fňukající mrňousky. Do toho sem tam kvíkne mimi v kočárku nebo spustí řev náš Jeník, jelikož ztratil po cestě láhev s pitím – co ztratil, zahodil, darebák, a čeká, co já na to! Nakonec jsme upocené dorazily na zastávku – abychom zjistily, že jeden kočárek už na náš spoj čeká – dokonce už jeden musel nechat ujet, jelikož byl plný. Skládám golfáček a byť náš autobus přijíždí už s jedním kočárkem, ochotný pan řidič bere ještě další dva – paní i mou kamarádku. V plném autobuse na okamžik zazmatkuji, neboť jsem ztratila z dohledu mého nejmenšího – uf, něčí ruce ho usadily na volné sedadlo. Pomáhám kamarádce složit kočár, Martin bere prcky dozadu posadit se, Dominik hlídá tašku i složený golfáček a já vyřízená usedám i s Jeníčkem na sedadlo. Během jediné zastávky usínají všichni malí včetně miminka – to jediné nevadí, protože je v kočárku. Než dojedem domů, třikrát za pomoci spolucestujících sbírám láhev a kšiltovku, kterou spící Jenda střídavě upouští na zem. Zastávku před vystupováním začínáme opět kmitat…. složit kočárek, rozložit golfky, usadit do nich spící dítě. Probudit malé prcky vzadu, což je docela oříšek…. ale nakonec vyklopýtáme z autobusu ven. Čeká nás ještě 400m k našemu domu, lehce do kopce, jsme upocené, vyřízené a zralé skočit do bazénu znovu.
Doklopýtali jsme domů, honem jsem nachystala velké porce nanuků – hlavně těm našim starším, neboť z nich se stali hrdinové dne – bez jejich pomoci bychom ten ukňouraný arzenál malošků asi nezvládly, kluci se opravdu snažili a bez řečí a říkání pomáhali, jak mohli…. a dokonce jim to nevadilo soudě podle toho, že když kamarádka toho dne odjela – vyčerpaná, ale spokojená – bylo jim po těch jejích capartech smutno…
Takže když jsme podruhé jeli na koupaliště jen já se svými dětmi, byla to pohodička, ten den jsme opravdu „proflákali“ a takový detail, že mi Jeník třikrát utekl do brouzdaliště, Davídka jsem nacházela jen podle plavek s letadýlkem na zadečku (hned byl v bazénku, hned na průlezkách a jednou se dokonce rozběhl za kluky k velkému bazénu, což jsem mu ovšem zatrhla) a Jeník v nestřeženém okamžiku svlékl plavky a vykakal se přímo uprostřed chodníčku u brouzdaliště – už jsem neřešila. Vlhčenými ubrousky jsem bobek sebrala, inkriminované místo vyčistila a snad si toho nikdo ani nevšiml. Cestou zpět mi sice malí taky usnuli, ale to už se zvládlo skvěle. Oba dny u vody jsme si užili všichni,dosyta jsme se vyčvachtali a vyřádili a díky první „úžasné cestě“ tam i zpět už snad zvládnu i výpravu do tropů….