Mám ráda cestování. Miluji poznávat nepoznané. Obdivuji krásy naší vlasti a pokaždé se těším, až vytáhneme ze skříně naše turistické batůžky a vytáhneme ze šuplíku mapu a naplánujeme výlet…
Přítel tvrdí, že jsem blázen. Je to přesný opak mé osoby. Představa jeho vysněné dovolené je válet se na pláži u moře a týden nic nedělat. Na jednu stranu ho vcelku chápu, pracuje celý rok a tak si odpočinek zaslouží. Ale stejně mám na dovolenou jiný názor. Nebavilo by mě ležet na dece a je jedno, jestli to bude moře, nebo Máchovo jezero.
Od mala mě mamka s dědou brali s sebou na výlety. Kamkoliv. Milovala jsem procházky lesem a lezení do strmých kopců, abychom nahoře objevili jen skutečně zbytky zdiva z kdysi krásného hradu, jehož slávu pohltily dějiny času. Jsou to pro mě i nyní úžasné zážitky. Nevadí mi jít hodinu v dešti na ten samý kopec. Mám jasně daný cíl, prostudovala jsem doma jeho historii a toužím ho vidět, představovat si na té ploše nahoře, kde byl palác, kde hospodářská stavení a kde se asi vařilo. Ale stejně tak ráda se podívám na místa, která si své místo vybojovala až do dnešních dnů a tak se všude pouze blýskají fotoaparáty turistů. Jen mi je to někdy líto. Ale svět je takový. Všechna ta místa mají svou historii.
A podobným způsobem jsem vlastně začala jezdit na výlety za poznáním i se svým synem. Začali jsme v jeho necelých dvou letech. Možná někdo řekne, že je to brzy, ale z mého pohledu je prostě výlet, poznávání něčeho nového a ta příjemná únava po návratu je úžasnější než odpoledne na pískovišti. A je jedno, jestli je venku vedro nebo prší. Někde jsem četla, že déšť je jen výmluva dospělých na to, aby nikam nemuseli, na jejich lenost. A tak máme pláštěnky, v horším případě natáhneme holínky a cíl zvolíme podle toho, jaké je venku počasí. Vždycky něco vymyslíme. Někdy stačí jet nedaleko, na pěkný zážitek není třeba vymýšlet daleké cesty.
Syn má svůj cestovatelský batůžek, v něm si vozí papírové kapesníčky a pláštěnku. V mém batohu je toho trochu víc, včetně náplastí na odřená kolena a hordy pití na zahnání žízně.
Těmto vizitkám a deníčkům jsou věnovány speciální webové stránky, kde lze i najít, zda je pro dané místo vydaná turistická vizitka a kde se dá zakoupit. A samozřejmě jde i soutěžit. My se ale neúčastníme, lepíme jen tak pro radost, protože i bez dalších ocenění bude mít syn jednou krásné vzpomínky na místa, kde jsme byli.
Všechno tohle naše cestování má vlastně obrovské výhody. Syn nemusí například navštěvovat všelijaké kroužky zaměřené na sportování. Fyzičku má výbornou už dneska v jeho čtyřech letech. Bez problémů ujde i několik kilometrů a neuslyším od něj, že ho bolí nožičky. Nedávno se popálil od kopřiv, když jsme prolézali jednu zříceninu. Vzal ale celou situaci jako správný turista, poškrábal si nohu a mávnul rukou.
A na jednu výhodu bych zapomněla. Syn se tímto, pro něj vlastně zábavným způsobem, seznamuje s historií (vždy mu vysvětlujeme určité souvislosti, samozřejmě s ohledem na jeho věk), dokáže rozlišit zříceninu a zámek nebo hrad, vidí, že jsou i jiné možnosti, jak trávit volný čas než jen hraním s kyblíkem na písku a to jsou podle mě obrovské a důležité věci do jeho dalšího života.
A teď se na mě nezlobte, ale musím své cestovatelské vyznání ukončit. Nemám ještě jako poslední sbalený batoh. Zítra totiž vyrážíme na další super výlet. Už se moc těším…