Každý rok jezdíme do Vysokých Tater. Já už hodnou řádku let, jako rodina nějakých 6 roků. Za ty roky už jsem tam zažila kde co. Ovšem takové počasí, jako jsme vychytali letos, to pamatuju jen jednou. Teda letos podruhé…Je to taková naše tradice, červencové volno strávit v Tatrách. Už jsme byli i pod stanem, ale letos s prckem jsme zvolili opět soukromí. A ještě že tak!
Než jsme v sobotu ráno vyráželi, volala mamka taťkovi, který tam byl už od čtvrtka, a ten jí doporučil batoh vybalit… co přijeli, neustále pršelo. Ne celé dny, ale pršelo. Mamka ho poslechla a zůstala doma. Janička se nerada loučila, těšila se na dovču s babi a dědou. Nicméně my jsme měli sbaleno, zamluvené ubytování, tak jsme se rozhodli, že to prostě risknem. Přece nějaké zázemí mít budeme a pět dní v kuse taky určitě pršet nebude!
Večer jsme probrali materiály, které nám tam domácí nechali a rozhodování o programu jsme nechali na ráno. To nás moc hezky nepřivítalo. Opět déšť! Lucinka ještě spinká dopoledne a mám ji zvyklou na spaní v kočárku. Naštěstí domácí měli u vchodu pergolu, takže jsem malou navlekla, do kočárku jsem jí dala peřinku a dvě deky a šoupli jsme ji ven. Byla dobrá zima. To samé jsem zopakovala po obědě, a protože pršet nepřestávalo, zvolili jsme mokrou variantu – dnes Važecká jaskyňa. Já jsem tam byla mockrát, manžel asi 2x a Janička před třemi lety. To byla malá, takže si nic moc nepamatovala. Naštěstí jsem pro holky vzala i teplé oblečení, takže Lucinka oteplovačky, vytepená bunda, teplá čepice, Janička vyfasovala pod šusťáky ještě legíny. A dobře jsem udělala – v jeskyni je teplota 6 st.C. Protože to tam znám, mohla jsem se naplno věnovat zábavě Lucinky v nosítku – chvilkama se jí to moc nelíbilo – byla v něm prvně – a taky dotazům a strachům Janičky. Té se v jeskyni moc líbilo. Nejvíc se jí asi líbil výklad ve slovenčině 🙂 A protože má i česko-slovenské pexeso, s radostí nás zkoušela po zbytek dne, jak zvládáme slovenské slovíčka 🙂
Večer jsme našli na satelitu předpověď a když jsem to viděla, tak jsem začala manželovi naznačovat, že tento způsob léta… znáte to… No že bych raděj začla uvažovat o nejkrizovější variantě – zkrátíme pobyt o den, nepojedem domů až ve středu odpoledne, ale v úterý. Ráno je moudřejší večera, a tak jsme nechali úvahy na ráno.
Domů jsme dojeli před šestou hodinou (máme to do Tater kousek, nějakých 250 km), Lucinka opět většinu prospala, Janička si četla Sluníčko a pozorovala krásy Slovenska. Cestou přestalo pršet už někde u Liptovského Mikuláše a už nespadla ani kapka.
Takže jak jsem si plánovala túry, diskutovala tu s Peťkou, co je fajn, tak se nevyvedlo nic. Ale říkali jsme si, že kdybysme seděli doma, jenom bysme si hledali prácu. Tak jsem si aspoň odpočinuli od každodenního shonu 🙂