Zpoždění bylo způsobeno naší dlouhou rekonvalescencí po takřka smrtelném vyčerpání. Ale abych zase nepředbíhal. Začalo to poměrně nevinně…Ráno, sotva slunko vysvitlo, hbitě jsem vyběhl ze stanu, vrhl se do osvěžující lázně Bezdrevských vod, zaplaval si sto metrů volným stylem, poté se rozběhl po břehu, oběhl rybník a po tomto lehkém rozcvičení si dal prostná a předcvičení ze skladby ženy a děti ze spartakiády 86. A pak jsem se probudil…
Rozlepil jsem jedno oko, po chvíli druhé, pohnul jsem palcem u nohy a došlo mi, že je opravdu ráno. Fůůůůůůůůůůůj!!!
Šárka, (alias princezna na luštěnině), hekala, jak se špatně vyspala, že jí tuhle bolí a tamhle píchá, Verunka, ucpanou pusinku šéfredaktorským ňadrem spokojeně pomlaskávala a Eliška?
Eliška pochopitelně tropila neplechu za neplechou.
Vylezl jsem tedy ze stanu a s údivem a nutno podotknouti, že i s lehkým potěšením zaznamenal, že ranní čaj je již hotov. Pravda, již značně vychladlý a s přísadou jehličí, ovšem to nás, ostřílené zálesáky nemůže zaskočit.
Poslal jsem Šárku s Verunkou a Eliškou na procházku a v naprosté pohodě a klidu se jal skládat stan, balit věci zpět do brašen a vozíku a s povděkem konstatoval, že věcí poněkud (i když zcela neznatelně) ubylo.
Pak jsem cca půl hodiny hledal obal na stan. Po neúspěšném hledání jsem vynadal postupně Šárce i Elišce vynadal, že jej ztratili, případně svým liknavým přístupem zapříčinili jeho zmizení. Pak jsem si uvědomil, že jsme ho s sebou vůbec nebrali…
Konečně jsme vyjeli. Bylo půl desáté. Ranní cyklista dále dojede. KECY!!!
Vrátili jsme se zpět na Ohradu a k Hluboké a vydali se k Českým Budějovicím. S potěšením jsme zaznamenali krásnou novou cyklostezku, avšak po chvíli se nám nějak ztratila a pokračovali jsme po státní. I tak se jelo velice dobře. Rovinka je zkrátka ideální terén pro cyklistu amatéra.
Tak jsme dojeli do Budějovic. Hned na kraji města stála (sice v protisměru) policejní hlídka, kolem níž jsme projížděli s takhle malilinkatou dušičkou. Jen se usmáli.
Cestou přes Budějovice jsme opět budili náležitou pozornost. Šárce se zvláště líbily obličeje lidí za skly autobusů. Vyjeli jsme z města a rozhodovali se, zda budeme pokračovat po státní silnici nebo se vydáme dále po cyklostezce. Ovlivněn varováním z kopcovitého terénu na stezce, zvolil jsem olovo silnice.
Jelo se krásně. V jednu chvíli koukáme, jak v protisměru brzdí kamion a v našem směru také. Jakési zvíře tam zmateně pobíhá po silnici od kraje ke kraji. Pes. Krásný ohař. Zastavujeme také a zvíře chytáme za obojek. Šárka rozšroubovává malou kapsli z obojku zvířete a čte adresu a telefon majitele. Vytáčím číslo a na druhém konci to neskutečně dlouho vyzvání. Konečně se ozývá mužský hlas. Oznamuji mu, že jeho mazlíček je na výletě na hlavní silnici na Krumlov. Za pět minut prý přijede.
Přijela mladá paní s děťátkem a moc děkuje. Přijímáme malou odměnu (dětem na cukrátka), obdivuje Croozer, pak nasedá do auta a my pokračujeme dále.
Silnice se začíná nebezpečně zvedat. Nijak příkře, ale o to táhleji a táááhleji a táááááááhlejííííí………
Nohy už mne neposlouchají a sesedáme z kol. Šlapeme do kopce a slunce už se usazuje nad našimi hlavami. Poledne. Ta žlutá žhnoucí koule pálí jako drak. Přichází všestranná krize. Dětem začíná být horko, omýváme je namočenými plenami. Zastavujeme se v chůzi stále častěji. Horko se stává nesnesitelným a nikde ani stopa po kousku stínu. Zlatá Sahara. Jsme to ale pitomci. Vydat se na poledne… ale kdo mohl počítat s takovým nekonečným stoupákem. No slabá výmluva. Autem bych byl nahoře za pár minut. Takhle je to nekonečné. Na vrchol už nám zbývá „jen“ kousek. Už se spíše plížíme než šlapeme. Děti toho mají plné zuby a dávají to náležitě najevo. Konečně dojíždíme k benzínové pumpě. To je naše záchrana.
Okamžitě vyndaváme děti z vozíku, svlékám Elišku a otírám ji mokrou plenou. Šárka se stará o Verunku. Za chvilku už je nám fajn a my jsme o zkušenost bohatší. Krmíme se zmrzlinou, doplňujeme tekutinky, pak přijdou na řadu bagetky, Eliščini medvídci, pexeso, noviny a trpělivost sympatických pumpařek je naštěstí veliká. Dohodli jsme se, že na místě přečkáme největší vedro polední a potom vyrazíme dále.
Zjišťujeme, že do Č. Krumlova nám zbývá asi 14 km. Necítil jsem se ani na jeden. Každé šlápnutí do pedálů bylo utrpením a jít vedle kola už bylo taky hrozné. Šárce se to vyskakovalo, když netáhla ten kamion, ale i na ní byla znatelná únava. Holt se ukázala naše netrénovanost, mé věčné sezení v autě a absence pohybových aktivit. Pak Šárka navrhla pokračovat v další cestě z Krumlova vlakem. Nadšeně jsem souhlasil a vyndal z brašny notebook. Připojil jsem se na net a vyhledal nejbližší vlakové spojení do Horní Plané. To se ukázalo toho dne jako poslední. Odjezd 16:05. Bylo těsně po čtrnácté hodině. Vyrazili jsme tedy na cestu.
Cesta do Krumlova byla nekonečná. Vždy padák z kopce a vzápětí stoupání na původní výšku, ze které jsme sjeli. Kopce už jsme šli pravidelně pěšky a odjezd vlaku se neúprosně blížil. Ještě sedm kilometrů. Tři kilometry. Spáleni od slunce, (krém byl vzadu v Croozeru, ale nebyl čas zastavit a namazat se), znaveni a demotivováni jsme vjeli do Českého Krumlova. Konečně z kopce. Až dolů na kruhový objezd. Čas do odjezdu vlaku necelých patnáct minut.
NÉÉÉÉÉ!!!
Cesta od kruhového objezdu k nádraží vede snad až do nebe. V půlce mne síly opouštějí. Za tři minuty čtyři. Ve čtyři vlak přijíždí do stanice. A ve čtyři a pět minut – pá, pá…
To nemůžeme stihnout! Nestihneme to!
Bojujeme! Už vidíme nádraží. Posílám Šárku napřed. Snad se jí podaří chytit vlak do zubů. Podplatit mašinfíru. Lehnout si na koleje. Cokoliv…
Dojíždím na peron a rovnou k poštovnímu vagonu. Odpojuji Croozer a obsluha mne vyzývá k rychlému naložení vozíku. Namítám, že před tím by bylo vhodné z něho vyndat děti. Rázem si získáváme kompletní osazenstvo nádraží i vlaku. Všichni v tu chvíli ignorují ručičku hodin, vlak nabírá zpoždění a Croozer je středem zájmu. Využíváme toho, nakládáme kola do vagonu, vozík do pošťáka a vlak se s námi rozjíždí.
Máme vyhráno. Sedíme ve voze, Eliška kouká z okýnka na ubíhající krajinu, Verunka je zase přisátá jak klíště k mámě a já posílám spěšný vlak do Krumlova pro své plíce. které touto dobou mohou dobíhat na nádraží.
Konečně vystupujeme na nádraží v Horní Plané. Ptáme se na letní kino, ke kterému máme dojít a u něhož máme sraz s dědečkem.
„Letní kino? To musíte támhle doleva a DO KOPCE a AŽ NAHOŘE nad náměstím se dáte vpravo k dětskému domovu,“ vysvětluje ochotně oslovená paní a pokračuje: „a potom doleva DO KOPCE ke hřbitovu a tam je letní kino.“ Šárka zdvořile poděkuje a já začínám vydávat zvuky podobné přidušenému chroptění. Šlapeme do kopce. Jakmile přijdeme do města, Verunka toho začíná mít dost a řve na celé kolo. Už vím, co je celkové vyčerpání. Voláme dědečkovi.
Dědeček zrovna dorazil k vodě, rozbalil cajky na ryby, složil pruty, smontoval držáky a nastražil žížaly. Po našem telefonátu to zase všechno složil (radostně), skočil do auta a jel pro nás na místo srazu. Konečně jsme dorazili do chaloupky k dědečkovi, kde tráví svoji dovolenou a kde i my strávíme pár dní, než se ve čtvrtek vydáme na zpáteční cestu.
Vím, že mnoho příznivců naší expedice nyní zklameme, ale cestu zpět plánujeme vlakem do Veselí nad Lužnicí. Odtud na kolech domů.
Ale můžeme Vám slíbit, že budeme svou fyzickou kondici nadále zlepšovat a pokračovat v našich cestách. Nejbližší cesty plánuji ke Kolínu, do Maďarska, do Salt Lake City a na ostatní sympatická rovinatá místa planety.
Pokud máte zájem i o fotečky stačí se kouknout na stránky naší Elišky.