Mylí čtenářstvo, věz, že tekst psaný kurzévou jest právje těmito komentářy…)
Byli jsme pozváni od naší kamarádky Corry na návštěvu do Uherského Hradiště. Tomáš ale musel pracovat, tak jsme se s Eliškou rozhodly, že tátu necháme doma a pojedeme samy. Někdo přece musí vydělávat korunky, abychom je my mohly utrácet. (no comment…)
Nastalo rozhodování čím vlastně pojedeme. Auto Tomáš potřeboval a dovézt nás nemohl, autobus jsme zavrhli jako nevhodný pro cestu s malým ďáblem a zůstal nám vlak. (letadlo, parník, kajak, ponorka, balón a tříkolka)
Říkala jsem si, že 340 km vlakem, tj. asi sedm hodin jízdy, nebude tak strašný, jako ta samá cesta autobusem. Brali jsme v potaz i bezpečnost ostatních cestujících. Vždyť Eliščiny plenkové nehody, nebo její krásný ultrazvukový ječák, trhající uši, by nemuseli ostatní přežít. I já, a to jsem školená již od jejího narození, občas mívám cukání, jí tu její milou hubinku ucpat (prosím státního zástupce o zaprotokolování…) a co teprve nevarovaní, neproškolení spolucestující. Asi by nás po pár kilometrech vysadili někde v polích a poraďte si jak umíte děvčata.
Tak přesně tomuhle jsem chtěla zabránit a proto padlo rozhodnutí – jedeme vlakem. To jsem ještě netušila, že najít vhodné spojení bude takřka nad lidské síly. Nakonec se podařilo a 21.7.04 jsme s Eliškou seděly ve vlaku jedoucím na Brno. Eliška na vše koukala značně vyjeveně a já si říkala, že by jí to mohlo vystačit, alespoň do Brna. Vystačilo. Celou cestu zkoumavě pozorovala spolucestující, konzumovala hromady piškotů, sušenek, vypila kýbl džusu. Spala jen hodinku. A přes to, byla naprosto v pohodě. (čtenář se celou dobu těší na nějakou lotrovinu, zlobeníčko nebo alespoň globální katastrofu…a prd…)
V Brně jsme měly na přestup necelých deset minut. Pro někoho hromada času. Pro mne sprint a orientační běh dohromady. Nevěděla jsem na které nástupiště přijedeme, nevěděla jsem ze kterého nástupiště nám odjíždí spoj do Kunovic. V jedné ruce dítko, v druhé ruce tašku, v očích děs a hrůzu, proběhla jsem brněnským nádražím ani nevím jak a ocitla se ve vlaku, který jel tím naším směrem. Jestli se ten nahoře smiloval, (to zajisté myslí pana výpravčího…) tak mu tímto děkuji, protože tři hodiny čekat na nádraží na další spoj, bych fakt nevydržela. Eliška totiž stále překypovala energií a nikde ani náznak, že by jí už docházela. Naopak. Všude bylo spousta lidí a věcí, které jí zajímaly víc, než šílená matka sprintující na vlak.
Ve vlaku na Kunovice Eliška začala zkoumat odpadkový koš a láhev od piva, kterou tam někdo nechal. Když jsem jí to zakazovala, vůbec se jí to nelíbilo. (konečně vzrůšo a ona jí to zakáže. No co by jste jí řekli?) Ale přišla na jinou zábavu. Stoupla si na sedačku a začala jukat na cestující sedící za námi. ( to je slabá náhrada, představím-li si, co všechno s tou flaškou mohla natropit…) To jí vydrželo až do Kunovic.. Znova přestupování a konečně jsme vystupovaly v Uherském Hradišti.
Na nádraží nás čekala Corra s dětičkami a šlapalo se domů. Jak jsem byla ráda, že si můžu protáhnout tělo po té šílené jízdě ve špinavém vlaku. (Když už jsme znovu u toho vlaku, tak milé české dráhy, to co předvádíte jako kupé pro maminky bych možná dala jako kupé pro kominíky. Špína a děs. A za to vše si ještě účtujete docela velké částky.) (stěžuj si na Hlavním nádraží…) Cestou jsem se v duchu modlila, aby jim v domě jel výtah, protože bydlí v jedenáctém patře. (ha, vidíte… zase lež… před chvilkou, že prej byla ráda, že si může protáhnout tělo a teď by se zdráhala vyskotačit ňákejch jedenáct pater… srab) Jel. Do desátého patra. Nějaký chytrák, který ten dům projektoval, vymyslel, že v domě, kde je jedenáct pater pojede výtah jen do patra desátého. Logické, že?
Obdivuji naši hostitelskou rodinku že, že si nás vzala k sobě. Bylo to docela vzrůšo. Čtyři děti, tři dospělí, v bytě 2+1…. (Spřátelená „normální“ rodinka :o)
Přežila jsem to, ale přiznám se, že od té doby jsem s ní vlakem sama necestovala. Na mě bylo toho adrenalinu příliš. (to ještě netušila, že nás čeká expedice Eliverka)
Jak je to s cestováním u vás? Jak to snáší vaše dětičky?