Když jsem byla malá, přišlo mi úplně samozřejmé, že když má žena vedle sebe dítě, má i snubní prstýnek na prsteníčku. Poněkud konzervativní výchova mých rodičů zřejmě způsobila, že jsem se doposud nedostala do nového tisíciletí… Neb i já nosím léta letoucí na svém levém prsteníčku snubní prstýnek.
Na dovolené jsem si všimla, že pár mladých lidí s malým dítětem ubytovaných vedle nás, snubní prstýnky nemá. Při večeři v restauraci už jsem se cíleně dívala na páry kolem nás a nenašla jsem jediný pár, který by snubní prstýnek měl, nebo alespoň měla (žena). Přiznám se, že mě to docela překvapilo. A tak jsem druhý den u hotelového bazénu opět začala hledat… Nenašla. Nenašla jsem žádné snubní prstýnky. A tak jsem hledala dál, a to na pláži… Našla jsem dvě ženy, které měly snubní prstýnek. Jen dvě. Pouze dvě ženy.
Tím nechci říct, že by ženy či muži neměli šperky, téměř každý měl nějaký prstýnek, řetízek či náušnici nebo piercing. A naprosto drtivá většina mužů měla tetování…
Ovšem zdá se, že snubním prstýnkům už odzvonilo… A mně to přišlo docela líto…
Jev, který se u nás, v naší malé středoevropské zemi, příliš nevidí. Žena – běloška a muž – černoch. Nebo žena – černoška a muž – běloch. Nikdo těmto párům, ani jejich překrásným dětem, nevěnoval za mák pozornosti. Nikdo si jich nevšímal, nepokukoval po nich, ani se o nich nemluvilo. Smíšená manželství či partnerské vztahy jsou ve světě normální a běžné.
V tomto ohledu máme co dohánět a čemu se učit…
Zjevně varování odborníků nestačí…
Považuji létání za nejrychlejší způsob, jak se dostat k moři. A proto létám. Vím, že jsou lidé, kteří létají často a rádi, a stejně tak se najdou lidé, kteří mají z létání obavy a i k moři se raději vypraví autem. Já osobně k létání v podstatě žádný vztah nemám, nevyhledávám ho a ani se mu nevyhýbám. Ovšem že se i má cesta letadlem může snadno proměnit v utrpení, jsem si nepomyslela… Na palubě letadla byly tři maličké děti. Jednomu mohlo být pár měsíců, druhé bylo asi půlroční a třetí s dudlíkem a s plínkami, asi roční. Už při rolování letadla se ozýval pláč. Při vzletu už to byl křik a zoufalý pláč. A když jsme se ocitli mezi mraky, byl to ohlušující a srdcervoucí nářek. Po čtyřiceti minutách už jsme měli orosené čelo úplně všichni, včetně rodičů zmíněných dětí. I letuškám zmizel úsměv ze rtů… Když se na chvíli podařilo utišit jedno dítě, začalo plakat druhé miminko… Po hodině a půl už jsme měli pocit, že nám slezou vlasy… nadneseně řečeno… Zejména mužské osazenstvo projevovalo nesouhlasnou mimiku, nervózně poposedávali na svých místech a vzdychali… A tu jsem za sebou zaslechla: „Já bych tyhle matky střílel, malé děti létat nemají, copak to nevědí? Vždyť ty děti trápí!“ To bylo sice velmi ostré vyjádření, nicméně souhlasila bych s druhou větou – ty děti zjevně trpěly, ať už to byl strach z neznámého, nebo zalehlá ouška…
Můj syn s námi létá od svých čtyř let, tedy od věku, kdy už byl dostatečně rozumný na to, abychom mu byli schopni vysvětlit, co se bude dít a jak s tím má naložit. Zaplať PánBůh jsme doposud žádné problémy neměli a jsem za to tuze ráda.
S velkou úlevou jsme opustili letadlo, přesedli do svého auta a pustili si „ticho“ na zbytek cesty domů…
Toliko střípky z mé cesty do zahraničí.
Jsou to „jen“ střípky, neb dovolená sama o sobě proběhla ve znamení klidu, pohody a užívání si volných dní plnými doušky…