Nejdříve jezdil jen na vandry po naší krásné zemičce…Pak se přidal k dělostřelcům. Rázem z čecháčka byl rakušák. Musim říct, že uniforma mu slušela. Teď začal více cestovat, jezdil i do zahraničí. Což probudilo jeho cestovatelskýho ducha. Neboli jeho druhé Já. To zvědavější, neposedné. Ovšem dělostřelci nestačili, musel se přidat k další skupině cestovatelů, nu co kamarád, to jiný šat. I takto by se to dalo nazvat. Neb tito cestovatelé, buditelé, měli zase šat našeho Honzy, jen ten ranec s buchtama se většinou nestíhal upéct. Raneček se svázal a hurááááááááá fuč.
Na vandry jezdíval se synkem, na dělostřelce jsme se chodívali dle možností podívat, jako vzorná rodinka zamávat na taťku, ale Honzu, to bylo docela něco jiného. Parta lidiček, tedy pánů kluků, se někde, neznámo nám manželkám, sešla a ženušky byly rázem vdovy slaměné. Né že by nám to nějak vadilo, to rozhodně ne! Jak krásný to byl čas, hmmm. To bylo naše holčičí tajemství. Dokonce jsme pány kluky občas musely nenápadně „postrkovat!“ Tu stačila fotečka, tam zapomenutá mapa či článeček. Udička byla nachystána a rybička chycena. Stačil správný čas a správná doba. Úspěch zaručen. Človíček cestovatel totiž nedokáže dlouho sedět na jednom místě, musí neustále něco prohlížet, procházet atd.
A to my děvčata dobře víme, však jsou naši už hezkou řádkou let. Kdo se má dívat na ta smutná očka. To my ženušky nemůžeme těm našim klukům udělat a pošleme je si hrát. Všichni jsou pak šťastni.
Tu se začala cestovatelská vášeň mé Špejličky prohlubovat. Více probouzet. Přišel nový kamarád, který byl už několikrát venku. Vystavoval fotografie, dělal výstavy, přednášky. Má Špejlička rázem ožila a začal zrát nový sen. Po roce příprav se vše uskutečnilo. Syn byl na SŠ v prváku, dcerka v 5. třídě. A já se stala vdovou slaměnou. A hned na dva měsíce.
Huráááááá, sláááááááááva, klííííííídeček.
Doslova a do písmene. Synek totiž byl na internátě a my děvčata sama doma. Žádný vyváření uklízení, ba ne, klííídeček,lehááárko, pohodičččka. Slast.
Nejdříve jsme se bály, aby nenaboural, později zda nespadne letadlo, pak zase, mankote, ty jejich autobusy, nedej bože vlaky, hrůza a o rykše – no tam bych snad ani nevlezla. ZLatá naše česká doprava. Kdo to nezažil na vlastní kůži, ten to ani nepochopí.
Byl moc moc moc daleko! Však při prvním pohledu se okamžitě žhavil telefon a vdovy slaměný hned večer měly tlacháníčko. Každý byl přece někde. To potom nastal svátek. Ovšem když velký kluk zavolal, to bylo radosti, a představte si, slyšet bylo vše naprosto zřetelně,ne jako když zavolá kamarádka která je za 5. rohem!
Jenže syn usoudil, že přece teď je hlava rodiny on a nás slabá děvčata nemůže nechat samotné doma! Co kdyby?
Tak raději začal jezdit každý den do školy vlakem, jen aby se nám děvčatům nic nestalo! Pravda ale byla ta, že nechtěl zůstat na internátě, leč hezky doma, kde byla kytara, kamarádi prostě všichni.
Čas běžel velice rychle a mi znali datum, ba i hodinu příjezdu, kdy náš taťka bude doma. Vše bylo přichystáno na uvítanou. Jen jsme snili, co nám přiveze za dárečky. Krásná představivost.
Vše ovšem bylo naprosto jiný, než naše snění, tvrdá realita. Černá můra pro všechny!
Přijel, to ano, ale jen v tom co měl na sobě! Vše se někde potratilo!!!
Nový bágl fuč, foták taky a HLAVNĚ naše dárečky, kdepak jsou? No nic je nic. Tak nic.
Vše se vysvětlilo, bágl byl naložen do jiného letadla!!!!!! Po týdnu hledání a obav, zda se ještě někdy uvidí s batožinou, se přece jen dočkal. Sice cestu nevydržela tampura, to byl dárek pro syna (od těch dob víme, že cena se neudává nákupní v zemi rodné, leč cena kupní v domovině tvé!) po vyplnění patřičného formuláře dostanete náhradu za poškození, ale co je to proti zvuku, který měla dříve? Ostatní věci se už nepoškodily a vše dorazilo vpořádku. Ale já se stejně nejvíce těšila až usednu do křesílka s čajíčkem při ruce a budu poslouchat příběhy z cest. Fotečky krásné, obrázky, ty pochopitelně nemohly chybět, však bylo 15 filmů! Nutno podotknout, že jen na 5 snímcích byl vyfocen i mužíček, prý nesmí kazit ten dojem.
Mankote, málem jsem vám neřekla, kde to vlastně Špejlička byl! Tak Indie to byla, od té doby jí vše po indicku, koření je velice pronikavé. Raději z kuchyně nenápadně uteču. Vonné tyčinky jsou taky všude. Jen to nádobí nějak zůstává, no jsem tu přece Já myčka. Co bych neudělala pro toho svého velkého kluka, že ano.
PS – pravda je, že už tam byl 3krát, dokonce naposledy na 3 měsíce a příští rok se chystá znova. Řekněte, není to krása, být opět vdova slaměná? Tak snad se vše uskuteční, jak si přeje, a já budu mít zas o čem psát
Slunce v duši lidem všem