Senohrabské pohádkování 2009

Rok se s rokem sešel a my se opět vydali na „Senohrabské pohádkování“.
Tématem letošního roku byly Staré pověsti české.
To sice pro naše malé dětičky nebylo úplně téma, které by je asi zajímalo, ale protože tam byly převlečené postavy, tak byly nadšené…Poté, co jsme vyrazili na cestu, nás na začátku pohádkového lesa uvítal Praotec Čech s Vesnou a Morenou. Natálka pak prohlásila, že ta černá paní se jí teda vůbec nelíbí.

Na další zastávce jsme potkali Svatou Ludmilu s vnuky svatým Václavem a Boleslavem. Svatá Ludmila se rozčilovala, že se Václav nechce vůbec učit a že je to hanba. Proto musely dětičky pomoct a starší děti počítaly a doplňovaly písmenka a menší malovaly na tabuli obrázek.

Odměnou za každý vykonaný úkol byly i letos červené kamínky, které na konci výletu mohly děti vyměnit za nějakou hračku na Senohrabském jarmarku.

Na dalším stanovišti na nás čekala Kazi se svými dětmi a stěžovala si, jak je to hrozné, že Bivoj pořád chodí na kance a že nejedí nic jiného než kance na různé způsoby – se zelím, na šípkové omáčce, na houbách, na modro… Pak přišel i Bivoj a jak jinak než s kancem přes rameno. Vyprávěl dětem, jak ho skolil a jak je to náročné a radil jim, co dělat, kdyby v lese kance potkali. Nakonec si děti měli vyzkoušet jak kance skolit – a to házením šišek.

Poté jsme potkali Přemysla a Libuši. Přemysl si chválil, jaký má s Libuší krásný vztah a Libuše vyvěštila budoucnost Prahy. A dětičky samozřejmě musely Prahu postavit, aby Přemyslovi pomohly.
Takže starší děti skládaly papírové puzzle a menší děti stavěly Prahu z molitanových kostek. Byli moc šikovní a vysloužily si samozřejmě kamínek.

U nás každý takový kamínek putoval do tatínkovy kapsy, aby se nepoztrácel.

No a nebyl by to kouzelný les, aby v něm nebyly lesní panny, polednice, klekánice a lesní muži. Lesní panny děti uklidňovaly, aby se nebály, že si na ně polednice, klekánice ani lesní muži netroufnou, když jim dají nějaké jídlo. Takže děti vyfasovaly každý jídlo – Natálka měla mrkev – a musely pak přejít překážkovou dráhu a nakonec prolézt tunelem. Když vylezly, odevzdaly jídlo, aby se jim nic nestalo a mohlo se jít dál…

A pozor – dokonce jsme se dostali do centra sporu – prošli jsme pravou nefalšovanou válkou – a to válkou Dívčí. Dívky v čele s Šárkou a Vlastou vymyslely lest na muže, ale nakonec vše dobře dopadlo a s muži se usmířily. Natálka se tak usmířila, že s Šárkou šla ruku v ruce zpátky na cestu.

Aby se dětičky také trošku něčemu přiučily, tak byla po cestě i Teta – kořenářka a bylinkářka. Děti jí pomohly pojmenovat různé kytičky, stromy a bylinky – byly neuvěřitelně šikovné – tedy spíš ty starší – naši truhlíci jen koukali – ale příště už budou vědět taky.

Další zastávkou byli – ač asi moc do Starých pověstí Českých nepatří – Vodník a Vodnice. Ale co by to bylo za kouzelný les, kdyby tam tyhle dva chyběli? Děti jim pomohly vylovit špínu z potoka, aby mohla voda dobře proudit, a vysloužily si další kamínek. Natálka měla s lovením maličkaté problémy, protože ono ukočírovat kamaráda tygra a dlouhý podběrák je trošku náročné, ale Tedík hrdinsky pomohl, pohlídal tygříka, aby Nati mohla lovit.

Děti musely i trošku pracovat – to je jasné – bez práce přece nejsou koláče. Takže když potkaly Oldřicha s Boženou, tak Boženě pomohly pověsit prádlo.

A už jsme se dostali k tunelu, kde tentokrát nebyli ani piráti, ani čerti, ale pozor – Blaničtí rytíři. Děti je musely vzbudit velkým zvonem, protože od nich potřebovaly dostat listinu, kterou pak měly odevzdat Králi Senohrab. Rytíři se jen tak vzbudit nenechali a ještě se hloupě ptali: „Kdo nás to budí?“… To je ale otázka, co? Nicméně všechny děti byly statečné a ponořily se do tmy tunelu, kde listinu získaly.

Poté už se mohlo pospíchat za panem králem a paní královnou, ale po cestě jsme ještě potkali Kouzelníka Žito a trubadúra. Kouzelník Žito byl zlý a chtěl zabít Krále Senohrab. Poté, co se mu podařilo vykouzlit meč, chtěl jít zabíjet. Naštěstí tam ale byly dětičky, aby písničkou probudily meč k životu a ten pak Žita zapíchl. Naštětí!!!

Díky dětem jsme se šťastně dostali až ke králi Senohrab a jeho paní královně, kteří byli moc rádi, že vše dobře dopadlo, a za odměnu děti dostaly medaili za statečnost.

No a pak už se šlo za utržené kamínky nakupovat. Na jarmarku bylo věcí – nemohli jsme si vůbec vybrat. Nakonec to vyhrály karty s makovou panenkou a motýlem Emanuelem a pak ještě fialová plyšová kravička – penál.

Samozřejmě nám cestou vyhládlo, takže jsme si šli dát něco k jídlu – děti párek v rohlíku a my výbornou klobásku – mňam… A aby byly děti naprosto uspokojené, tak se šly ještě povozit na koníkovi – teda spíš koňovi. Natálka na rozdíl ode mě byla statečná a jela dobře, zato já se na to nemohla skoro ani dívat, protože jsem ji hned viděla pod kopyty koně. Dobře to dopadlo a my se pak vydali na cestu domů a máme zase na rok na co vzpomínat. Už jsme také zvědaví, jaké téma bude vymyšleno na příští rok.