Karolínka byla celá natěšená a nemohla se dočkat dne „D“.
Přišel čas odjezdu a já ještě rychle kontrolovala v hlavě, zda máme sbalené opravdu všechny věci, co jsou třeba. Karlosku jsme nastrojili do šatiček a vypadala zcela kouzelně.
Cesta na letiště proběhla relativně v klidu, ale čekání na odbavení bylo pro naše dítko dlouhé. Ještě horší bylo čekání na nástup do letadla. Karolínka pobíhala po letišti a každou chvíli jsme ji museli hledat. Byla spocená, upatlaná, unavená a tudíž i značně protivná. Všechno, co našla na zemi, musela sebrat a utřít si ruce o sebe. Už jako princezna nevypadala.
Když přišlo kýžené ohlášení našeho letu, vzpomněla si, že musí na záchod.
No, do letadla se nám nakonec podařilo přece jen přes všechny útrapy nasednout a už jsme se mohli jen těšit.
V letadle Karolínka opět ožila a na všechno si musela šáhnout či okopat.
Hurá, letadlo přistálo. Teď už zbývalo jen projít terminály, nasednout do autobusu a nechat se dopravit do hotelu. Ale Karloska se zase rozhodla, že se nám na letišti schová. Hledali jsme, hledali a nakonec našli.
Při nástupu do autobusu zakopla na schodech a při sedání na naše místo se práskla do hlavy. Řev na celé kolo a upřené pohledy spolucestujících mě však nechávaly chladnou, jelikož na mě tatktéž padla únava.
Konečně jsme vystoupili před hotelem a mohli se kochat prostředím, ve kterém strávíme následujících deset dní.
Zatím co jsme vyzvedávali klíče od pokoje, upoutal Karolínku venkovní bazén. Hned se začala vyslíkat a po mém naléhání, že se nejdřív musíme ubytovat a převléci do plavek, spustila zase svou sirénu. No aspoň si nás všichni všimli. :o))
Vybalování věcí muselo samozřejmě posečkat, jelikož dítko bylo netrpělivé a muselo se jít hned smočit, protože by asi leklo (slova Karolínky). Ostatně i my s manželem jsme se těšili, že se trošku opláchneme a dáme si nějaký ten dobrý a hlavě chladivý drink.
Přišli jsme k bazénu a já začala pokládat ručníky na lehátko, otočena zády k vodě. Manžel si zrovna sundával tričko, když někdo volal: topí se dítě!!! Otočila jsem se a viděla Karlosku, jak vynořila hlavu a lapala po dechu.(Rozhodla se totiž, že půjde plavat bez nás a rovnou si přeplavala z dětského bazénku do velkého.) Byla to asi vteřina, ale přišlo mě to jako věčnost.
Cítila jsem se zkoprnělá a manžel zůstal taktéž stát jako opařený. Nakonec jsem pro naše dítě skočila a vytáhla z vody. Naštěstí tam nebyla zase taková hloubka a Karolínka se vždy mohla odrazit ode dna aby se nadechla.
Hrozně jsem se styděla, jak jsme se hned na začátek našeho pobytu uvedli. Pak k nám ale přišel jeden mladý pán a řekl: „Nic si z toho nedělejte, nám se stalo první den to samé.“
Tak přece jen nejsme tak hrozní rodiče, (proběhlo mi hlavou)…
Zbytek dovolené jsem už Karolínku nespustila z očí a do velkého bazénu si netroufla ani s námi. Ale v moři…. tak tam se jí líbilo moc.
Příště to snad bude bez nehod.