Hned druhý den ráno, jen co slunko vyšlo z nebeských bran a my vylezli z postelí, jsme se vydali údajně na menší procházku po okolí. Trasa, kterou naplánoval manžel, měla trvat jen půl dne. Cesta byla nádherně lemovaná zasněženými stromy a my nikam nespěchali. Snad i hlemýždi se v tu chvíli pohybovali rychlostí větší, než byla ta naše. V tu dobu nikdo z nás netušil, že z půldenní procházky bude celodenní výlet. Připadali jsme si jako v pohádce. V poledne jsme pojedli a pobyli delší dobu v útulné hospůdce, která nám zkřížila cestu..
Kolem tiše bublal horský potůček, který nás ohromil svým půvabem. Romanticky naladěni se naše myšlenky ubíraly tím směrem, že nazpátek půjdeme po pěšině vedoucí kolem onoho potůčku. Turistická trasa tudy vedla a jak tvrdil manžel, vůbec si nezajdeme, jelikož cestička, jak se nám zdálo, směřovala k naší „základně“ a navíc mě ujišťoval, že jistě jde o zkratku.
Tak jsme šli a došli do malinké vesničky. Jelikož nás přepadla žízeň a my u sebe měli jen mobil, ovoce, housku a malou lahvičku s vodou, nepohrdli jsme občerstvením v místní malinkaté hospůdce.
A čas pomaličku, ale neúprosně plynul …………….
Posilněni kávou a tatrankou jsme vyrazili do námi předpokládaného jenom hodinového finiše našeho výletu.
Po nějaké době se konečně objevil rozcestník. S hrůzou jsme zjistili, že máme před sebou ještě deset kilometrů. Polil mě ledový pot. Na hodinkách už pět hodin a daleká cesta před námi. Jen jsem si v duchu přála, aby cesta nevedla lesem. Ale ouha. Hned za zatáčkou se pěšinka klikatila v hluboký les. Začínalo se pomalu stmívat a my vpluli mezi stromy. Naštěstí byl sníh, který trochu osvětloval okolí.
Byla ve mně malá dušička. Představa, že ztratíme cestu, mě doháněla k šílenství. Dvakrát se nám podařilo sejít a museli jsme se vracet k poslední značce na stromě. Konečně po dlouhém a namahavém výkonu jsme vyšli z lesa.
Pohled, který se nám naskytl, byl pro mne nepopsatelnou úlevou. Dole pod kopcem vedla hlavní silnice směřující do vesničky, kde byl náš pension. Manžel se mě ještě pokoušel přemluvit, abychom si cestu zkrátili lesem, že tam určitě vede nějaká zkratka. Razantně jsem odmítla a s neuvěřitelnou rychlostí, nevím, kde se ve mně vzala, jsem pádila k silnici a tudy „domů“.
Do penzionu jsme došli celí zplavení. Určitě se musely hory zatřást, jak mi spadl kámen ze srdce.
Od té doby mě bez mapy na túru nikdo nedostane a na manželovo zkratky již nedbám.