oči.
Ovšem ubytování také nutno vidět na vlastní oči! Malá půda, nízký strop pro nás a za dvířky byl skrytý dvojnásobný prostor, než byly naše přidělené metry čtvereční. To však nebylo to nejhorší v
porovnání s upřimnou komunikací mezi dívčím a chlapeckým osazením obytného prostoru. Jistá dvojice byla toho příkladem. Podařilo se nám ji vystěhovat a nastěhovat tam několik jedinců. Tak se uvolnilo místo pro natažení nohou.
První den nás přivítal padající sníh a ve dvoutisících metrech jsme se jím už skoro brodili. Zastavila nás až
zamrzlá skála s řetězy, dál smělo jít jen pár odvážlivců s vhodnou obuví. Škoda. Další dny jsme však prolezli, co se dalo. Byli zde i tací, kteří protestovali vždy a všude, za každé situace. Vždy zvítězilo nadšení a zvědavost, co je dál! My jsme však nikam nepospíchali a kochali se krajinou. Sviště jsme sice neviděli, ale díky Matterhornovi o něm víme všechno.
Co se týče stravy, dostávali jsme české jídlo, celou dobu jsme se těšili na halušky s brynzou, klasické jídlo místního lidu, ale když nastal ten okamžik, rychle
jsme se chtěli tohoto pokrmu nějak zbavit. A to se podařilo, stačil jeden smutný pohled naší spolužačky a hned číšník odnesl tento pokrm. Ještě, že ji máme.
Pobyt byl krátký, ale nádherný. Jsme
přece lidičky s přírodou spjati, náš obor je ekologie. Proto nás jen mrzelo, že nelze sledovat proměny tohoto místa, jak se střídá roční období. Nastala cesta zpáteční, a tak jsme opět vyrazili mezinárodním vlakem zpět do naší domoviny, v přetopených, přecpaných kupéčkách, ale domů k maminkám, kde nás čekaly buchty makové, svíčková s knedlíkem a čajíkem, dle maminek nápoj nejlepší.
Ovšem čeká nás další cesta, tentokrát do Německa, později Norsko a hurá maturita. Tak, objevné cesty, my už jdem…..