Naše turistika… aneb, čeho se v Tatrách nejvíc bojím

Jak už jsem slíbila, rozhodla jsem se ze sebe udělat zde na VD úplného trotla a napsat vám o své malé úchylce.

Jak již jistě víte, do našich oblíbených Tater jezdíme docela často. Od naší první návštěvy nás neustále přitahují a fascinují. A tak ani doma neleníme a o této krásné krajině si alespoň čteme, nebo sledujeme dokumenty. Celkem brzo jsem zjistila, že na Slovensku žijí medvědi a setkání s člověkem tam není až tak neobvyklé. Od té doby mě jako magnet přitahují tito chlupáči a považuji to už za jakousi formu úchylky. Když jsme někde v ZOO, dokážu pozorovat medvěda i půl hodiny. Děti už odchází od výběhu a maminka stále stojí. U nás v rodině si ze mne dělají srandu. Ale je to tak, musím se přiznat, že mám z případného setkání s medvědem strach. Věděla jsem, že tito huňáči žijí v Nízkých Tatrách, Slovenském ráji atd. Ovšem každý mi říkal, že ve Vysokých nejsou, co by tam prý dělali? Nebo alespoň ne nahoře, v horách. Dobře, vzala jsem to jako fakt a dál jsem jejich výskyt až tak neřešila.

Jak již víte z mého minulého článku, na začátku června jsme byli s manželem na týden v Tatrách. A tam se to stalo! Během naší pohodové cesty na Chatu při Zelenom plese. Omlouvám se, musím odbočit. Tato chata je dle mého nejkrásnější chatou ze všech Tatranských chat, které jsem zatím navštívila. Ale zpět k medvědům. Na začátku června bylo málo turistů, během cesty k chatě jsme potkali jen jednu paní , jinak jsme šli sami. Jdeme lesem, povídáme si a najednou zahlédnu na zemi něco, čemu se každý člověk snaží normálně vyhnout, protože případné došlápnutí, není zrovna příjemné a voňavé už vůbec ne. Asi už tušíte. Ale nejlépe vystihnu situaci tak, že přepíšu část naší konverzace:

Já: „ Hele, ho..o.“ Zůstávám stát a onu věc pozoruji. Věřte, že by vás také zaujala, protože opravdu nevypadala „běžně“.
Manžel: „Pojď prosím tě.“
Já: „ Čí to je ho..o?“
Manžel: „Nevím, asi psa. Pojď už.“ Manžel se rozhlíží po okolí – proč – to mi došlo až doma.
Já: „ Tohle není od psa, to je medvědí!!!!“
Manžel: „ Né, není, tady medvědi nejsou, vždyť jsem ti to říkal. Neboj a pojď.“ Bere mě za ruku a jdeme dál.

Ano, ještě chvilku mi vrtá hlavou myšlenka, jak takovou hromadu může vyprodukovat pes. Napadá mě i kráva, kůň a další blbosti. Mám pořád tendenci o nálezu mluvit a rozebírat ho, manžel evidentně přesměrovává hovor jinam. Nyní už vlastně nevím, proč jsem v tu chvilku byla tak důvěřivá a opravdu se nechala opít rohlíkem a na hromadu zapomněla. Vše tedy bylo v pořádku a cesta pokračovala.

Nicméně nebyla bych to já, abych hned doma nesedla k internetu a nezadala slovní spojení – medvědí exkrement. Hned vyběhl hledaný článek a u toho byl obrázek. Polilo mě horko a bylo mi vše jasné! V ten moment mi došlo, proč se manžel na cestě tak rozhlížel, proč odváděl moji pozornost od hromady a proč chtěl, abychom pokračovali tak rychle dál. Bylo mi to naprosto jasné. Nebylo pochyb! To, co jsme potkali, bylo opravdu od medvěda!

Škoda, že jsem si to nenafotila. Ale uznejte, asi není až tak normální si na výletu fotit lejno, že? Ani mě to nenapadlo.

Hned na hotelu jsem zjišťovala, zda už nějaký turista, nebo zaměstnanci hotelu, viděli v okolí medvěda a bylo mi s úsměvem řečeno, že ANO a několikrát. A zrovna minulý týden se tam potulovala medvědice i s mláďaty! A pak, že ve Vysokých nejsou! Na to už nikomu nenaletím.

Obávám se, že tím, jak na setkání neustále myslím, že mě to jednou nejspíš opravdu potká a abych byla připravená. I když ruku na srdce, lze to, připravit se na setkání s medvědem ve volné přírodě? Obávám se, že ne. Ale i tak jsem si doma, v klidu přečetla všechna doporučení. Nalezla jsem velmi zajímavý článek, kde píší, že medvěd se většinou turistům vyhne. Nejlepší je tedy chodit po skupinkách a komunikovat spolu. Pokud o nás šelma ví, vyhne se. Riziko je vždy, když o nás neví a my mu vstoupíme do jeho cesty nečekaně. Dalším rizikem je pak tzv. medvěd žebrák. Což jsou medvědi od tzv. kontejnerových matek (hrozný název, co?), matky je naučí vybírat popelnice, chodit k obydlí lidí a tito medvědi jsou pak opravdu nebezpeční. Zkušení ochranáři radí při setkání hlavně nepanikařit (no, dobrá rada!), nekřičet a zůstat stát. Nikdy neutíkat, neb mu nemůžeme utéct. Většinou pak medvěd sám odejde. Pokud ne, snažíme se udělat větším tím, že pomalu vzpažíme ruce vzhůru. Pokud ani to nepomůže, začneme couvat, ale neotáčíme se k šelmě zády. Pokud jde stále za námi, pak sundáme část našeho oděvu, či batoh. To by ho mohlo na chvilku zaměstnat a my bysme získali tolik potřebný čas na ústup. V nejhorším pak na medvěda promluvíme tlumeným hlasem. Pokud už přeci jen dojde k útoku, schoulíme se do klubíčka na zem a nehýbeme se (opět dokonalá rada!). Prý k útokům dochází výjimečně a většinou jde o nemocné či zbloudilé jedince. Jak se chovat, pokud s sebou máte malé děti, to už v „příručce přežití“ nepíší. Takže o tom už raději nebudu dál ani uvažovat. Třeba někomu moje rady přijdou vhod při návštěvě Slovenska.:-)

A ještě dodatek. Manžel už u té cesty věděl, čí je ta hromada, ale nechtěl mě vylekat. Což asi udělal dobře, protože jak se znám, byl by ohrožen náš další výstup a Chatu při Zelenom plese bych vlastně ani neviděla. Doma můj nález na internetu komentoval slovy:
„A jé, naše mamka už bude jezdit jen do Krkonoš.“ 🙂

Předchozí díl vyprávění najdete zde.