Měli jsme teď koncem dubna výročí svatby; po zralé úvaze před pár lety, kdy jsme se rozhodli, že si dárky dávat nebudeme, každý rok jezdíme někam na víkend, kde chceme být jen sami dva. Sice zatím jezdíme s nějakým nemluvnětem, ale to se až tak nepočítá 🙂Letos vymýšlel místo pobytu manžel; ještě při odjezdu jsem nevěděla, co se bude dít, kam nás zaveze. Muž s tím dělal veliké tajnosti a v očích měl čertovské jiskřičky. Jen mi prozradil, že si s sebou mám vzít zimní boty, dobré oblečení a plavky.
Trochu mi to vnuklo nápad na Vysoké Tatry, ale ani jsem se neodvážila doufat, že by to mohlo být ono. No, nebudu Vás napínat, BYLI JSME TAM!!!! :-))
Nocovali jsme přímo na Hrebienku. Krásný pokoj, úžasný výhled z okna, vstřícný personál, skvělá kuchyně. Tak by se dalo shrnout manželem vybrané ubytování. Pro Peťku jsme dostali krmící židličku, měli tam i dětský koutek, přistýlku měla zdarma.
(doufám, že to není skrytá reklama 🙂 )
V pátek ráno, tedy první den pobytu, jsme vyrazili na túru. Paní recepční řekla, že v zimní obuvi rozhodně nebudeme mimo, a měla pravdu. Zprvu vedla cesta lesem, kdo znáte, šli jsme přes Zamkovského chatu na Skalnaté pleso, po Magistrále. Na Zamkovského chatě vyhrávaly budovatelské písně, vlály sovětské vlajky – byl přece první máj :-)) Dali jsme si tatranský bylinkový čaj, manžel k tomu horec, a vyrazili jsme dál. Nad hranicí lesa nám ovšem idylka skončila. Nejen že přibylo sněhu, ale hlavně foukal dost silný vítr. Nebyl by problém sklouznout se po sněhu třeba o 50 i více metrů dolů a být tak v Lomnici dříve, než jsme plánovali. Občas jsme se propadli po kolena do sněhu, ale s tím jsme museli počítat.
Po asi hodince cesty jsme si už dávali čajík a polévku na Skalnaté chatě, ve které obsluhoval (a možná ji i provozuje) jeden ze šerpů-nosičů, kteří zásobují vysoko položené chaty proviantem. Ten „náš“ měl na kontě více než milion kg odneseného nákladu. Nechápu.
Už z oken chaty jsme viděli, že lanovka dolů do Lomnice nepremáva, což nám trochu udělalo čáru přes rozpočet, neb jsme měli v plánu využít volné vstupenky do jednoho z lomnických hotelových bazénů. Jenže díky již zmíněnému větru opravdu všichni šlapali po svých, takže i my. No, tedy – všichni šlapali, jen my jsme běželi. Muž se totiž rozhodl, že když ukazatel říká „Lomnice 1hod 30min“, tak my tam budeme za půl hoďky…. Jen občas jsem si tajně zapla foťák a rychle cvakla dozadu. Většina fotek se podařila, bylo až kýčovitě nádherné počasí.
V Lomnici jsme našli vybraný hotel, s nesmírným potěšením shodili šaty, oblékli plavky a doplnili jsme představu ráje na zemi lenošením ve 33stupňové vodě. I Peťulince se voda zalíbila, ač do té doby koupání v bazénech moc nemusela.
No a pak jsme už pospíchali na električku a potom na lanovku, abychom stihli večeři. Při té se nám pomalu začaly klížit oči, ovšem naše drahá dcera právě ožila a bylo vidět, že teď přišla ta pravá chvíle pro hry a laškování. Usnula asi půlhodiny po tom, co jsme (psychicky) usnuli my….
Druhý den jsme se chtěli vypravit na Sliezsky dom, tedy na opačnou stranu od Hrebienku. Počasí bylo trochu horší, pár mraků, ale hlavně zesílil vítr. Manžela napadlo do vytčeného cíle zavolat a zjistit situaci. Paní jej informovala, že „horská služba neodporúča pre silný nárazový vietor prechádzky“. Mezitím nám Peťula usnula, tak jsme ji dali do kočárku a sešli jsme po asfaltce do Smokovce. Po obědě jsme sedli na električku směr Štrbské pleso. Tam jsme pochodili, co se s kočárkem dalo, pozdravili se s cestičkou do Mlynické doliny a s její kamarádkou vedoucí na Popradské pleso (lesem to s kočárem moc nešlo) a jeli zpět do Smokovce. Jediný „výstup“ toho dne byla jen cesta zpět na hotel, asi 3km asfaltkou do kopečka. Po večeři jsme si dali s mužem vínečko a kdybych mu neusnula, tak bychom si prý i hezky popovídali 🙂
No a přišel poslední den. Po snídani jsme zanesli věci do auta a vyšli na poslední malou procházku, na Rainerovu chatu. Bylo to asi jen 15-20minut pěšky, ovšem ne tak s Peťulou, která si zvykla na pohled z tatínkových zad a odmítala se pohybovat po svých. Ječela tam asi deset minut, než jsme prohráli a vzali ji na ruce. Na chatě jsme si dali poslední horský čaj, udělali posledních pár fotek a šli zpět k autu. Peťka opět usnula, takže cesta do Liptovského Jána, kam jsme se chystali ještě na termální bazén (další vstup zdarma), proběhla v klidu. Po obědě a koupání v relativně studené minerálce jsme se rozjeli domů. Fotila jsem už jen z auta, za milé slovíčko mi muž přibrzdil, ale už nezastavoval.
Doma nás čekaly holčičky, Andrejka a Magdička spinkaly s námi (než je muž přenesl, abychom se aspoň trochu vyspali) a dnes už je zase všední den….
Všem třem se nám výlet moc a moc líbil, Peťulinka jen jedla, spala a vozila se nebo nosila. Já jsem se po nekonečných skoro pěti letech podívala do míst, kde (snad jedině) si bez podmínek dokážu představit, že bych mohla žít.
No a teď nezbývá než se těšit na příští výročí svatby 🙂