po dlouhatánské době mám konečně čas a náladu sednout k PC a povyprávět Vám, jak probíhala naše dovolená na řeckém ostrůvku Korfu… Ahoj milé dámy,
po dlouhatánské době mám konečně čas a náladu sednout k PC a povyprávět Vám, jak probíhala naše dovolená na řeckém ostrůvku Korfu.
Možná si některá ještě vzpomenete, jak jsem tady psala, že se nám s manželem sželelo našich maminek, když ta jeho vloni nešťastnou náhodou ovdověla a ta moje je již dlouho rozvedená. Obě jsou „bez chlapa“ a tak jsme uznali, že když je nevezmeme na dovolenou my,nikam se nepodívají….a v neposlední řadě jsme i tajně doufali, že nám Mirečka pohlídají, a my si užijeme alespoň pár dní tak jako dřív…..
A tak nastal den „D“. 10.6.07 ve 23hod jsme odjížděli směr Praha a na „pátou ranní“ byl plánovaný odlet. Když bych měla spočítat, kolikrát ten den tchýně volala a padala do mdlob, jak se bojí letět, co si má sebou ještě zabalit… a že by si to nejradši rozmyslela… nedopočítala bych se. Nicméně slupla slušnou dávku sedativ a začátek naší dovolené se zdál být na té nejlepší cestě. Mireček celou cestu až do Prahy prospal a když autobus ve tři ráno zastavil na Ruzyni, vyskočil a byl čilý jako rybička.
Vše probíhalo podle plánu, až na „záměnu“ stroje, což nás všechny tak trochu překvapilo. Místo slibovaného Boeingu 737-800 nás čekalo staré letadlo slovenských aerolinek. Proti těm nablýskaným „krasavcům“, co stáli kolem, pravda, bylo znát, že už ma „něco za sebou.“
První, co nás všechny „bouchlo“ přes nos, bylo neuvěřitelné vedro uvnitř. Všichni s dětmi jsme seděli v přední části. Lil z nás pot a chudinky dětičky okamžitě usínaly, včetně našeho Mirečka, čemuž jsem sama nemohla uvěřit. Letadlo vzlétlo a i když se klimatizace malinko rozběhla, stále to bylo neúnosné. Navíc já, potřeštěný zdravotník, jsem se hroutila při představě, kolik druhů bakterií a virů mezi námi koluje v tak malém prostoru při té obrovské spoustě lidí….
A tak jsme letěli, ale ne dlouho. Ještě jsme nebyli úplně v oblacích, když pilot zhruba po 20 minutách oznámil, že se vracíme zpátky do Prahy pro menší technickou poruchu na motoru. Byli jsme akorát nad územím Rakouska. Proto nefungovala naplno klimatizace a my kolabovali vedrem. Jenže ještě hodinu po tomto hlášení jsme kroužili stále nad jedním místem a letadlo, místo aby klesalo, spíš stoupalo výš a výš. Čekala jsem, kdy se ozve tchýnin nervový kolaps, ale nic takového se nekonalo a my zhruba v 6:30 přistáli opět na Ruzyni, kde nás „vykopli“ z letadla zpátky do odletové haly. Tam se nás nikdo neujal, nikdo neřekl, kam máme jít a jak dlouho budeme čekat. Hrozný….
Nervozita stoupala. Tchýně nás šokovala, když ihned odchytla v hale zaměstnance v obleku, a spustila na něj zoufalou prosbu: „Kde se tady dá kouřit?“ Odvětil, že nikde, ale nenechala se odbýt a nakonec vypátrala terasu, pravda, na uplném konci letiště. Ale zaplať Pánu Bohu za ni, protože jak hodiny ubíhaly, začínala se mě zmocňovat v uzavřené prosklené hale plné lidí klaustrofobie. A tak tam všichni, včetně mého milovaného, „udělali“ určitě krabičku, né-li víc, tchýně se posilnila další dávkou sedativ a mezitím jsme se á 1hod chodili informovat do okénka TRAVEL SERVIS na délku zpoždění, přičemž nám pokaždé bylo řečeno, že letadlo se opravuje a jak dlouho to potrvá, je ve hvězdách.
Mireček to zvládal k mému velkému překvapení dobře, pobíhal, svačil, pil… ale hlavně nezlobil. Poprvé jsme společného odjezdu zalitovali v okamžik, kdy tchýně znenadání vytáhla mému Drahému z kapsy u košile pasy a letenky aniž by mu o tom řekla. Uznala, že na místě, kam si je uložil, jsou trnem v oku a tak je bezpečně ukryla do kabelky mé, kterou hlídala, když já odběhla na WC. Vracím se a vidím zoufalého manžela jak červená, fialoví, zelená… a zdálo se mi, že se mu snad kouří z nosu a uší…. zoufale se šacoval snad i ve slipech… a chudák myslel, že ty důležité dokumenty ztratil. Málem jsem omdlela, ale v tom vše tchýně objasnila a zdálo se, že můj Milovaný snad svoji matku „zaškrtí.“ Naštěstí došlo jen k větší roztržce a po 6,5 hodinách nekonečného čekání jsme konečně usedli do opraveného letadla a odletěli na místo naší vysněné dovolené.
Tentokrát už klimatizace běžela na plno a tak chvílemi se zdála být i zima. Mireček ihned usnul, takže opět přišel o tolik očekávaný start. Já se bála zabrat, protože jsem měla synka na klíně – neměl nárok na sedadlo – a přestože byly první tři řady sedadel po celou cestu volné, letuška nám nedovolila si s dětmi přesednout.
Za dvě hodiny už jsme přistávali na jedné z nejkratších přistávacích ploch na světě, v Kerkyře – hlavním městě ostrova Korfu. Odtamtud jsme odjeli autobusem do zhruba 40 km vzdáleného letoviska. Opět vedro na „chcípnutí“ a co nás ještě nepotkalo – v kopci se autobus zastavil a nemohl se rozjet. Děti brečely, ostatní z toho byli řádně otrávení… aby né, nikdo z nás celou noc nespal a těch nepříjemností bylo až až. Dbala jsem na pitný režim a neustále synka pobízela k pití. Byl chudáček uplně zpocený a naprosto vyřízený, křičel „maminko“ a najednou se pozvracel. Nejen sebe, ale i tatínka a nahodil i cestujícího před námi. Bylo mi ho tak líto, že jsem začala brečet taky, ale předtím se do mě manžel pustil,ž e to má z toho, jak ho neustále nalívám pitím, za co jsem ho bez rozmyšlení plácla takovou silou, což jsem nikdy předtím neudělala. Vzápětí schytal ještě jednu od své maminky, aby nebyl ke své ženě hrubý. Puberťáci, co seděli přes uličku, se mohli umlátit smíchy a já si připadala jak z rodiny Homolkových. Moje máma krotila tchýni, aby se do toho nemíchala.
Ale to už jsme přijížděli k našemu hotelu, kde jsme se ihned ubytovali a všichni vyčerpáním usnuli. Bylo 17 hodin a zaspali jsme i večeři. Dokonce jsme dostali pokoj s manželskou postelí a palandou, přestože Mireček vlastně neměl nárok ani na vlastní lůžko. Takže paráda. Hned druhý den při snídani jsme pochopili, že naše dítě není příliš společenské. Zásadně odmítal sedět v jídelně plné lidí. Na každého, kdo se na něj podíval, začal křičet, neustále řval: „mamí dolů“ – byl připoutaný v golfáči. Nejradši by pobíhal a to jsem samozřejmě nedopustila. Tyto scény se opakovaly při každém jídle, stejně nic v jídelně nejedl, tak jsme ho nechávali sedět ve společenské místnosti, kam bylo od stolu vidět, kde neustále běžela nějaká pohádka. Snídal tedy pouze Sunar ráno v posteli, obědval skleničku s příkrmem a večeřel u té pohádky.
Dopoledne jsme chodili k moři, pak jsme přes poledne i tři hodiny v pokoji spali a odpoledne jsme trávili u bazénu, ze kterého však náš miláček nechtěl vylézt. Střídali jsme se s manželem, zatímco babičky si ráno lehly na pláž a večer se z ní vracely s barvou hnědorudou, náběhem na úpal, ale spokojené a odpočaté. Musím říct, že mě to tam za pár dní přestalo bavit. Sen o tom, jak si alespoň jednou lehnu na lehátko a budu se BEZSTAROSTNĚ opalovat, se rychle rozplynul. I když pár příležitostí snad bylo, pořád jsem neměla klid, aby se malý nespálil, neutopil, neuklouznul, nerozbil hlavu.. i když vím, že tatínek na něj dává dobrý pozor.
Pouze jeden den jsme s manželem strávili sami, půjčili jsme si kola, projeli pár krásných míst. Byl to krásný den. Moje mamka si užila den s Mirečkem a tchýně „klofla“ srbského turistu na pláži, o kterém pak každý den snila, až jsme měli strach, že se vrací zpátky do puberty. Večer ho naháněla v uličkách, obcházela taverny… Když usedla večer na balkon, skláněl jí poklony majitel hotelu, co měl příbytek hned pod ním. Myslím, že ona si dovolenou užila nejvíc.
Moje mamka taky, zato my s manželem jsme se vrátili vyčerpaní, rozhádaní a „málem v rozvodovém řízení“. Schodli jsme se, že dovolená u moře s téměř dvouletým dítětem není vlastně vůbec žádná dovolená. Musím říct, že jsem se po těch 12 dnech těšila domů na obyčejné všední věci, až vyperu, uklidím… uvařím… a zasednu k oblíbeným seriálům:-)))))
Příští rok strávíme dovolenou rozhodně v nějakém kempu v Čechách. Určitě si ji všichni tři užijeme víc, než tisíce kilometrů od domova.
Ještě podotknu, že jsem se musela z technických důvodů přeregistrovat a založit si zde nový účet i přezdívku. Sunny-Suny.