Tomča na oslavě „tancoval“ s mými bratranci dvojčaty (6 let) a sestřenicí (5 let), byly fakt sladcí… Dovolenou jsme si tam užili, jako vždycky – i můj manžel vždycky říká, že si tam krásně odpočine od práce a stereotypu.
Cestou zpátky jsem byla domluvená s kamarádkou, že mě manžel s mými rodiči vysadí u ní, ve Zlíně. Odstěhovali se tam z Prahy před dvěma lety, za tu dobu jsme se viděly párkrát, protože vždycky, když už jsme byly domluvené, tak do toho něco vlezlo – nemocné děti, nebo my, nebo jiná rodinná katastrofa, takže to pořád nevycházelo, jen dvakrát byli oni v Praze + jednou na naší svatbě a jednou my tam, loni v červenci, když jsme tam přespávali cestou na Slovensko, protože jsem nevěděla, jak bude Tomášek cestu autem tak daleko zvládat. Ale to byla jen rychlovka, protože i oni něco měli, takže šlo fakt jen o tu noc.
Když ještě bydleli v Praze, tak jsme se vídaly docela často, alespoň jednou týdně, až na výjimky jako dovolené… I jsem jí, co by ještě svobodná, ba dokonce studentka, sem tam dítka pohlídala, aby si trochu užila manžela ;o).
Kamarádka má tři kluky, Vojtíška (7 let), Štěpánka (5 let) a Matyáška (2,5 roku). Kluci jsou super, ale teda musím uznat, že je to fakt hukot, 3 děti, když to srovnám se svým jedním prckem. Jasně, kdyby přibývali postupně, tak bych to brala jinak. Ale takhle najednou… Ale zase na druhou stranu už jsou větší a je s nimi relativně slušná domluva. I když to taky nemusí platit vždy…
Přijeli jsem tam v pondělí večer. Úterý kamarádka jela s Matyášem pro starší kluky do školky, já jsem mezitím uložila Tomáška po obídku spát. Když přijeli, tak poslala kluky do pokojíku převléct. A Maty se vrátil zase v džínkách. Tak ho tam poslala znovu. Zase přišel nepřevlečený. Tak do třetice s ním poslala Štěpánka, ať mu pomůže. Štěpánek za chvilku přišel, že Maty už se převlíká. A za chvíli přišel i Matyášek – nahý…… Musela jsem se smát, fakt mě to pobavilo. Takže ho kamarádka poslala zase nahoru, tentokrát se vrátil už v tepláčkách. Takže ani ta domluva není vždycky jistá… Ale snaha byla!!!! ;oDD
Ale to jsem odbočila…
V úterý jsme pak byli koupit lístky na vlak, vyhlídla jsem si Pendolino, protože každá ušetřená půlhodinka ve vlaku s mimem mi přišla podstatná. Pendolinem trasa Olomouc-Praha měla trvat 2,5 hodiny, což mi přišlo docela rozumné.
Za lístek jsem vyplázla 400 Kč, ale zase Tomík i s kočárkem je zadarmo a navíc jsme měli rezervované místo pro matku s kočárkem, které je v celém vlaku jen jedno. Do Olomouce mě měla kamarádka odvézt, protože se tam stejně chystala za kamarádkou ze školy.
A tak jsme ve středu vyzvedli kluky ve školce a jeli do Olomouce. Cesta autem proběhla dobře, kamarádčini „blinkací“ kluci neblinkali, Tomášek si pospal, takže pohoda.
Na nádraží jsme dojeli asi 20 minut před odjezdem našeho vlaku. A najednou jak koukáme, odkud to jede, tak u našeho vlaku je poznámka, že jede náhradní souprava… Asi si dokážete představit, jak jsem zuřila. Představovala jsem si, jak to pojede 4 hodiny, nehledě na to, že moje pohodlí na místě pro matku s kočárkem bylo ohroženo.
Tak jsem se vydala na informace, kde mě nejprve ujistili, že vlak pojede na čas, tudíž ty 2,5 hodiny platí. Tak aspoň něco. Peníze mi prý ale žádné nevrátí, pokud bude mít vlak zpoždění menší, než 60minut (!!!!!!!!!!). Ještě jsem se ptala, jestli vědí, jak je vlak uspořádán, protože tam máme rezervované místo pro kočárek. Velmi „příjemná“ paní se „ochotně“ podívala do nějakého papíru s nákresem vlaku a „s úsměvem“ mi sdělila, že to je přece jasný, že to místo tam je. Zeptala jsem se ještě jednou, jestli mi teda platí místenka a ona na to, že už mi to snad řekla, že platí…. Tak jsem lehce uklidněná i s kamarádkou vyrazila na nástupiště. Nezbyl mi čas ani koupit si vodu, kterou jsem u kamarádky zapomněla, ani si dojít na záchod (což pro mě byla příšerná představa, ale vzhledem k tomu, že jsem stejně neměla co pít, tak jsem to neřešila). Už přijížděl vlak.
Odchytily jsme výpravčího, kde že najdu to svoje místo, a on na to, že náhradní souprava nedodržuje místenky a ať si sednu kam chci. Tak jsem s pomocí stevarda nastoupila i s kočárkem. A zjistila, že je snad ve všech kupé tak po 3-4 lidech, a tím pádem tam s kočárem nezaparkuji, protože byl přesně na šířku uličky… Požádala jsem tedy onoho mladého pána, ať mi nějaké místo najde, že jsem měla rezervované to pro kočárek a nemíním tady s kočárkem lítat po celém vlaku. Ten tedy vzal kočárek a dovedl mě do kupé, kde byl jen jeden mladý pán.
Vlak už jel. Po chvilce přišel průvodčí a omlouval se, že nejede Pendolino… Tak jsem mu řekla, že to je mi jedno, ale že nechápu, že v celé náhradní soupravě není místo pro kočárek i přes to, že mi na nádraží řekli, že je. On na to, že nechápe, jak mi to někdo mohl říct, já zase že i v obyčejných rychlících je dokonce kupé pro matky s dětmi… Tak jsem se tam chvilku dohadovali, protože jsem si nedokázala představit, že Tomáška udržím v tak malém prostoru 2,5 hodiny. Pak mi průvodčí řekl, že mi může pomoct se přestěhovat do „velkoprostorového vozu“, jak to nazval, tak jsem tedy souhlasila.
Vzal mi věci (baťoh a tašku s hračkami) a já šla s kočárkem za ním. Našel nám tam místo na „čtyřce“ u stolečku, takže jsem kočárek mohla mít našikmo směrem proti sobě. I když trochu koukal do uličky, tak šel obejít. Hurá, řekla jsem si. Vyndala jídlo a začala krmit dítko…..
Než jsme se dopracovali na naše definitivní místo, tak uběhlo půl hodiny. Tomík se najedl, pak po mně asi hodinu lezl, protože byl unavený, ale moc zvědavý na to, aby spinkal. Nakonec přeci jen usnul, asi 20 minut od Prahy. Takže cestu zvládl na jedničku s hvězdičkou, pro příště vím, že hračka stačí tak jedna (a k tomu láhev s pitím, protože se sápal po vodě spolucestujícího přes uličku, který byl tímto donucen ji schovat do baťohu, neb to byl student a potřeboval se učit – což logicky s dítkem vztekajícím se proto, že na láhev nedosáhne, nejde moc dobře). A golfky se vejdou i do normálního rychlíku, tak snad i do toho Pendolina.
Dojeli jsme do Prahy o 5 minut později (čímž teda nechápu, proč máme Pendolino, když po úpravě tratí to zvládne i vlak poskládaný narychlo ze všeho možného…), Tomík spal, já jsem se málem počůrala ;o), takže místo abych olíbala manžela, utíkala jsem na veřejné záchodky…. Ale pro příště už nebudu doufat, že tím Pendolinem pojedu…. No fakt, bylo mi to líto 😉
P.S.: Nějak jsem se rozepsala, ale nešlo mi to zkrátit.