Vždycky jsem si přála mít flákací dovolenou. Mrsknout sebou do písku a chytat bronz. Jenže jsem stárla, vdala se, posléze přišlo jedno dítko, druhé dítko, třetí dítko, tak se moje dovolenkové plány musely změnit. A musím říci, že vůbec ne k horšímu. Nejezdíme sice k moři, ale krásná dovolená nás nemíjí…..Slyšeli jste o organizaci WWOOF? WWOOF je zkratka pro World Wide Opportunity on Organic Farm, což v překladu znamená Celosvětové příležitosti na ekologických farmách. Je to v podstatě celosvětová výměnná síť, kde za pomoc ekologickým farmářům dostane dobrovolník výměnou ubytování a stravu a také cenné praktické zkušenosti z oblasti ekologického zemědělství. Doba pobytu se různí a jde vždy o dohodu mezi farmářem a dobrovolníkem, v podstatě je řízená potřebou práce na farmě – v období senosečí je práce víc než v období zimního spánku.
WWOOF poskytuje jedinečnou příležitost pro
• Získání zkušeností o ekologickém hospodaření z první ruky
• Poskytnutí výpomoci producentům biopotravin
• Pobyt a práci na venkově
• Seznámení se s dalšími lidmi z ekologického hnutí
• Vytváření spojení a porozumění mezi městem a venkovem
• Kulturní porozumění mezi lidmi různých národnostní
• Aktivní odpočinek
WWOOFeři – dobrovolníci neplatí za pobyt na farmě a naopak, farmáři neplatí nic dobrovolníkům za jejich pomoc.
www.wwoof.ecn.cz
A právě WWOOFeru jsem využila.
Letos jsem si takovou aktivní dovolenou dopřála i se svými ratolestmi. Byl to vlastně nápad mé kamarádky a já s ním nadšeně souhlasila. Sbalila jsem oblečení pro dvě prťata, nejstarší dcera to naštěstí už zvládá sama, naložila kola, vozíky a 14. července jsme vyjely vstříc dobrodružství.
Z jižních Čech jsme vyrazily do Prahy vláčkem. Byl to docela záhul, protože jsme měly dvě kola, dva vozíky, brašny a dvě malé čiperné příšerky Elišku a Verunku. V Praze nás čekal přestup na vlak co jel do Turnova. Vyložit vozíky a kola byla celkem hračka, ale najít nástupiště ze kterého nám jel další vlak bylo už horší. A když jsme s Kačkou (mojí nejstarší) zjistily, že na nástupiště nevede rampa, přemýšlely jsme o návratu domů. Ale nakonec jsme se pochlapily a všechno vynesly po těch šílených schodech na nástupiště. Budily jsme docela rozruch. Ani se nedivím….šílenci na kolech co si ještě hrají na tažná zvířátka. Řekněme oslíky, to je ještě celkem sympatické označení :o)
Nádražáci nás nahnali k přednímu vozu, kam se obyčejně kola dávají, tak jsme rozpojily vozíky a kola a chtěly je podávat do vozu. Jenže jiný nádražák nám řekl, že se mu tam náš náklad nevejde a máme ho dát do jiného vozu. Takže jsme zase vše zapojily a šly o dům, vlastně vůz dál. Tam jsme opět celý postup zopakovaly a zjistily, že vozíky nám neprojdou dveřmi, tak jsme do vagónu vrazily jen kola a s vozíky utíkaly zase do předního vagónu. Bylo to jak z grotesky a já měla chuť nabančit těm modrejm uniformám. Ale byla jsem ráda, že jsem na živu po tom železničním sprintu, tak jsem vylezla do vlaku a ani nemukla.
Přestup v Praze
Dál cesta probíhala v poklidu. Nejstarší dcerka usnula-
prostřední dováděla a nejmladší si hověla u maminky.
Cesta ubíhala v poklidu a za dvě hodiny jsme dorazily do cíle. Na nádraží jsme se potkaly se zbytkem výpravy a vyrazily kolmo na jednu farmičku u Českého Dubu. Čekalo nás asi 25 km. V kopcích jsem prosila o utracení a uložení do příkopu, ale nikdo se nesmiloval a já musela šlapat dál.
Napadlo mne dokonce vozík nechat na cestě a utéct, ale nezdařilo se.
A tak se jelo dál a výhled za tu námahu stál.
Na farmičce jsme se živili zeleninkou, což pro mne masožravce, byl docela šok. Ale kopřivovou polévku jsem přežila a musím přiznat, že mi i chutnala. Po čtyřech dnech jsme se rozhodly jet dál. To, co nás vyhnalo znovu na kola a do kopců byly kozy. Ano, kozy. Ta krásná, inteligentní a velice užitečná zvířátka. Takže jsme zabalily brašny, naložily dítka a jelo se dál. Tentokrát nás čekalo něco málo přes 40 km. Počasí bylo nádherné, kopečků bylo méně a méně, takže ani náš 45 kg náklad tolik netížil. A jaký byl náš cíl? Kozí vršek u Milkovic.
Cestou se mi podařilo píchnout kolo. Vyzbrojená nářadím, teoretickými zkušenostmi jsem se dala do opravování. Nejdřív já, pak dcera, posléze kamarádka. Ale pneu se nám z ráfku dostat nepodařilo. Ale ženská si poradí snad vždycky. Vzala jsem přední kolo a zašla do hospůdky a poprosila o pomoc. Nejdřív se nikdo moc nadšeně netvářil, ale pak nějaká paní zvolala:“Vždyť to jsou ty paní s vozíkama, táto jdi jim pomoct!“ A bylo to. Za chvilku jsem měla kolečko zpátky a frčely jsme dál. Další nemilá událost co nás potkala byla pekelná kombinace pitomce – cyklisty – puberťáka, co šlapal na kole v žabkách a předháněl se s bandou stejně postižených. Samozřejmě v kopci se mu žabičky rozbily a on nám vrazil do vozíku. Nepřejte si slyšet co jsem na něj volala. Ale naštěstí to dobře dopadlo a po několika hodinách jízdy jsme dorazily na úpatí Kozího vršku. A teprve tehdy mi došel význam názvu té farmy. Kozí – VRŠEK! Začala jsem přestírat astmatický záchvat, srdeční záchvat, křeče a podobné lahůdky, nicméně mi to bylo prd platné. Spolubojovnice funěly do kopce přede mnou a já jen doufala, že vozíky s nákladem utáhnou a nepustí je dolů. Byl by to docela hukot.
Cesta byla strmá, ale vedla do ráje. Ubytování spartánské, nad postelí satelitní městečko pavouků, mytí u studny, ale nám to nevadilo. Pro nás to byl skutečný ráj. Majitel statku chová 29 koz, 6 oslíků, snad 12 psů, nespočet koček, mouchy a pavoučky nepočítám. Tak na tohle jsem se opravdu těšila. Na statku žije komunita bezvadných lidiček, co jim konzumní způsob života nic neříká. Snaží se žít v souladu s přírodou. Třídění odpadů, šetření vodou, to je neprostá samozřejmost a minimum co člověk může udělat.. Abych pravdu řekla, měla jsem se co učit a ještě hodně dlouho budu.
Milujeme zvířátka a tady jsme si mohly vybrat. S prací to nebylo vůbec strašné, galeje se nekonaly. Majitel si byl vědom, že máme malinké děti a tak v horku na louku je tahat nemůžeme. Takže jsme spíš odpočívaly, dětičky si hrály na písku, mámy něco ukuchtily, pomohly s nádobím. Já se snažila naučit podojit kozu. Sice se to na první pohled zdá snadné, ale zdání klame. Taky jsme pomáhaly s uklízením sena pod střechu, což nebyla žádná sranda. Rachot od fukaru, prach, mozoly, horko, ale bylo to fajn.
Psí miminka.. No nejsou krásná???
Další obyvatelé farmy –
A zase ty kozy….
Odpolední siesta
Z dětí spokojenost jen čišela
Týden uplynul jak voda. Nechtělo se nám vůbec domů, ale nedalo se nic dělat. Však příští rok vyrážíme na kozí výlet znovu. Chystáme se na Slovensko. Ta farma má úžasný název – U tří čarodějnic. :o))
Chtěla bych tímto poděkovat Standovi Pencovi, majiteli farmy na Kozím vršku, za poskytnutí azylu a fotečky z www.kozy.cz.