Kočárkem pražskou hromadnou dopravou
Ahoj, nevím kde začít. Zkušenosti mám na rozdávání. Podělím se s vámi o včerejší zážitek. Potřebovala jsem jet do města. Měl jet nízký autobus. Bohužel se tak nestalo, takže už při jeho příjezdu jsem se modlila, aby mi někdo pomohl. Na naší zastávce bývá málo lidí. A ještě méně těch ochotných.Vyhlídla jsem si pána tak kolem 50-60ti let. Mávla na autobus a šla k němu s prosbou pomoci s kočárem. Jeho odpověď mě odrovnala. Říkám: „Pomohl byste mi prosím s kočárem?“ Jeho odpověď: “ Určitě ne!“ Chápu, že mohl mít nějaké zdravotní důvody, ale dá se to říct jinak, ne? Naštěstí mi pomohl mladý kluk, který ani nejel mým číslem. Tohle byl včerejší zážitek.
Co se týče ochoty lidí všeobecně,tak není moc dobrá. Nejvtipnější mi přijde, když se mě lidi ptají, zda nechci pomoct do nízkého autobusu 😀 To jim odpovídám, že opravdu ne. Řidičů jsou dva typy. Ti, co přijdou až na kraj zastávky a dá se krásně vystoupit a nastoupit. A ti, co je jim jedno, že zrovna nastupuji s kočárem. Všem vždy dávám znamení, že vystupuji i nastupuji. Když jsem na Moravě u mámy, tak jsem se nesetkala s tím, že by maminky mávaly na autobus nebo mačkaly tlačítko při výstupu. Tak to se pak nedivím, že tam na mě koukají divně. Asi jsem si holt přečetla přepravní podmínky. Závěrem chci říct, že už se moc těším, až odložíme kočárek. Malý má 19 m.