Ježišmarjá, zase kočár!
Nebudu psát, ne a ne… 🙂 Tak nějak mě napadlo, že nemá absolutně cenu se rozčilovat nad tímto tématem, ale nedá mi to, abych stručně nepopsala několik našich „cest“.Jakožto maminka pražačka jsem cestovala téměř denně. Vždy jsem si vyčíhla nízkopodlažní spoj, protože sledovat mladé lidi, kteří raději čtou, dělají že tam nejsou, a nebo pokud možno utíkají k jiným dveřím, mi za to nestálo. Natož aby mi později uvolnili místo… „Ježiš marja, zase kočár,“ oči v sloup a zvedající se studenti. Občas se ale stalo, že v nízkopodlažním autobuse, s místem pro 2 kočárky, jelo kočárků 7, a to si ani nedovoluji citovat nadávky cestujících.
Větší problém nadělaly schody, protože neexistuje, aby mi někdo někdy nepomohl… K libosti spoluobčanů dodávám, že jsem se opravdu nikoho nedoprošovala a svůj kočár si táhla po schodech sama a doma pak vysvětlovala, že modřiny na celé noze jsou opravdu jen od kočárku 🙂
Po roce jsme se přestěhovali mimo Prahu a já v rámci možností všude chodila pěšky (6 km procházky na nákup byly na denním řádu). Jen cesty k doktorce do Prahy znamenaly hodinu ve vlaku… A tak se stalo, že to moje dvouletý miminko (samozřejmě vyndaný z kočáru a v rámci střevní chřipky) zvracelo po celém vagónu, nevyjímaje mě nebo mého souseda…
Ale nejhorší zážitek máme zřejmě z eskalátorů, kdy se nás snažil předběhout opilý, spěchající chlap, který o kočár zavadil, a já jen tak tak kočárek i se synem udržela.
S kočárkem se pomalu loučíme, procházky jsme vyměnili za 12 korunovou jízdenku na autobus a já jsem docela ráda, protože jsme si najednou se synem tak trošku bližší.