Tenkrát měl Pepa starou škodovku stodvacítku. Byl na ní náležitě pyšný, doma jí neustále opečovával a leštil. Takže jsme všechny batohy a tašky naskládali do kufru a vyrazili domů. Zpáteční cesta vedla po dálnici a tak to Pepa náležitě rozjel. Seděl za volantem, hlavu vzpřímenou jak pyšná žirafa. Zvesela předjížděl všechna auta cizích značek a byl na to pěkně hrdý. Nezapomněl to okomentovávat slovy typu : “Co se sem cpeš, když jsi pomalej!“ nebo „Uhni z cesty, teď jedu já!“ a podobně. A všechna tato slova prokládal blikáním předních světel, aby to snad majitelům těch „pomalých“aut došlo. Jeho výraz v obličeji by jste museli vidět. Opravdu se cítil naprosto nad věcí a šťastný jako blecha, že se mu povedlo se starou škodovkou předjet všechny ty „cizáky“.
V této fázi euforie z jízdy zazněla jeho památeční věta „ Koukej na ty bábovky vedle nás, já jsem lepší než Schumacher, na starou škodovku nikdo nemá!“ A se vzpřímeným pohledem a bradou vzhůru se pohrdavě díval napravo, kde jeli ti „pomalejší“.
No, tato euforie trvala do chvíle, kdy Denisa, která seděla vzadu na sedačce, pronesla větu: „Mami, tady něco hrozně smrdí“. Otočila jsem se dozadu a viděla, jak se z motoru valí hustý bílý dým. A tak jsem, k Pepovu zklamání, oznámila:“Hele, ty Schumachere, asi jsi uvařil motor.“ Bohužel, měla jsem pravdu – „vařili jsme“.
Zklamaný Pepa zastavil u kraje a šel obhlédnout situaci. Vystoupila jsem z auta i s dcerou, protože se vevnitř vůbec nedalo dýchat a šla za Pepou. Jeho veselý a hrdý výraz vítěze byl ten tam a naštvaně mi oznámil, že jsme tedy uvařili, protože zapomněl zapnout klimatizaci. Autům moc nerozumím, ale pochopila jsem, že u těchto aut musela být prostě zapnutá klimatizace, když auto jelo moc rychle, právě proto, aby se nestalo to, co Pepovi.
No, Pepa „závadu“ brzy odstranil, o to by ani tak nešlo. Ale jeho hrdost byla pryč, když ta auta, která tak vesele předjížděl, po chvíli projížděla kolem nás a řidiči uvnitř si neodpustili stejný škodolibý výraz ve tváři, jako měl Pepa, když jel kolem nich. A chudák Pepa stál na krajnici se svou uraženou hrdostí……
Bylo mi v tu chvíli Pepy líto, ale když si na to vzpomenu teď, s odstupem času, tak by se z tohoto příběhu dalo vznést i poučení, které už zaznělo v nějaké legendární pohádce: „Nad nikým se nepovyšuj a před nikým neponižuj.“ Myslím, že k tomuto příběhu, z dob Pepovy škodovky, se to hodí naprosto přesně.