Jak jsem si udělala dovolenou na mateřské dovolené

Byl duben letošního roku, za okny sníh a vypadalo to, že jaro vůbec nehodlá přijít. Já měla depku jako trám a cítila se unavená ze stereotypu a náročnosti mateřské dovolené… Bohužel jsem svoji blbou náladu přenášela i na své blízké. Až jednou, když jsem si postěžovala svému muži, že se z toho asi zblázním, omráčil mě větou: „A co kdyby sis vyrazila za Káťou do Turecka?“
Naše společná kamarádka Káťa je Češka, která se vdala za Turka a žije v této zemi už třetím rokem. Vidina, že ji zase uvidím, mě lákala, ale rozum ve mně začal protestovat. „A co děti?“, ptala jsem se nahlas. Nějak jsem si nedovedla představit absolvovat tuto cestu ani s jedním dítětem, natož se dvěma caparty ve věku 1,5 roku a 3 měsíce.
Můj muž – pracující student VŠE – mi nabídl, že by mě po tu dobu mohl „zastoupit“ (má nepravidelnou pracovní dobu, takže technicky to možné bylo). Na moje námitky ohledně financí (žijeme, jak se říká, „z ruky do huby“) řekl, ať se tím netrápím, že peníze sežene (!)
Pane jo, tak to už jsem musela být hodně nesnesitelná!
Červíček chtění začal hlodat, až mě nahlodal. K rozhodnutí, že pojedu, nakonec přispěl i fakt, že tříměsíční Pavlínka se od pátého týdne dokrmovala Nutrilonem, protože se mi nedařilo zvýšit produkci svého mléka, i když jsem se o to snažila všemožnými způsoby.
Zavolala jsem Kátě (ta z toho byla překvapená, podotýkám, že příjemně 🙂 ), koupila letenku (manžel nelhal 🙂 ) a ještě celá zmatená nad nenadálým zvratem událostí jsem sedla do letadla směr Istanbul.
V cestování nejsem žádný nováček, nicméně, cesty mimo republiku jsem vždy absolvovala s někým, nejčastěji to byl již zmíněný manžel, tehdy ještě „nemanžel“.
Jakmile se letadlo zvedlo od země, zvedl se i můj adrenalin. „Já vážně letím do Turecka – a sama!“ Uvědomila jsem si, že rok a půl mateřské dovolené mi stačil k tomu, aby se některé mé rysy osobnosti potlačily (sebevědomí, smysl pro dobrodružství a riziko) a jiné zesílily (úzkostlivost, potřeba plánování).
Tato týdenní cesta mě hodila do minulosti, do doby, kdy jsem měla chuť zkoušet nové věci, chuť riskovat, zkrátka byla svobodná (i když snubní prstýnek jsem měla pořád na ruce 🙂 ) Blažilo mě, že jsem mohla ráno v klidu vstát, osprchovat se, namalovat se, vychutnat si snídani a večer pak s Káťou sednout a bez neustálého odbíhání k dětem povídat o Praze, o škole, kterou jsme obě studovaly, o tureckých poměrech, o manželství a jeho zákrutách a samozřejmě i o našich andílcích, kteří nás někdy dokážou vytočit, ale po kterých se nám stýská, když je chvilku u sebe nemáme.
Však jsem je taky hned doma všechny (včetně manžela) olíbala!