V sobotu živitel uherskohradišťské rodiny zůstal doma a rozhodl se smečku vyvenčit. Smečkou tím myslel svojí ženu, tři děti, cizí ženu a její dítě. Jelo se na česnekové slavnosti do Buchlovic…Za vstupné ti loupežníci chtěli 70,-. Zaplatili jsme, nic jiného nám nezbývalo.
Spousta lidí, spousta stánků a spousta smradu. Já jsem měla nějaké informace z rádia a tak jsem hledala známou lahůdku Sicilskou perlu. Našla jsem. Do smrti smrťoucí toho budu litovat. Lidi, asi jsem upír. (no vida… trefil jsem se – vždyť jí znám, vždyť s ní žiju…)
Co ta slavná perla se mnou provedla, to bych vám nepřála zažít. Vypadá to jako opravdová pochoutka, stroužek česneku namočený v čokoládě a obalený v nastrouhaných oříšcích. (fuj… to je ale hnus už od popisu – ale je to v čokoládě tak hurá na to, že jo, Šárečko?) Na tácku ležel kousek „čokolády“, vzhledem k tomu, že stál 5,- jsem si vybrala ten největší. ( poznávám tě, ó jasná…) Ať to stojí za to, když už to platím, že?! Stálo to za to.
Vybraný kousek jsem si dala do úst a zkousla. Poprvé to ještě šlo, druhé kousnutí, doprovázela sprcha slz, šílené pálení v puse, v krku, v žaludku. Ten nápor světoznámé pochutiny skoro nevydržel a chtěl onu hrůzu vyvrhnout. To se mu nepodařilo, neboť jsem se pochlapila.
Spíš jsem si nechtěla utrhnou pořádnou ostudu. Za prvé – zvracet na veřejnosti se mi opravdu nechtělo a za druhé – tu „dobrůtku“ tam do sebe cpaly malé děti a nic to s nima nedělalo. Další věc, která mně pomohla byl stánek s pečivem. Ti dobří lidičkové tam zdarma dávali ochutnat chleba. Byl výborný. Na zahnání té odporné česnekové chuti ho stačil kousek – tak bochníček.
V konzumaci mi vydatně pomáhala Eliška. Pořád mlaskala a chodila si k tomu stánku pro pečivo, jak kdyby týden nejedla. .(prej jako…) Pekařky se smilovaly (poté, co uviděly maminku ) a daly jí chlebíček do jedné ručičky, do druhé ručičky. Za pět minut následovalo repete. Po našem nájezdu už neměli co prodávat. Všechno zlé je pro něco dobré. Celý den a to i ten následující jsem nejedla. Pro jistotu.
Došli jsme ke stánku, kde se soutěžilo v čuchání. Tedy čichání. Zkoušelo se, jak fungují čichové buňky. Jestli vůbec fungují. První soutěžila Eva. Nadechla se smrádku z první lahvičky, kde byl česnek a pak čichala k dalším, kde bylo různé koření, káva, houby, ocet apod. Asi dvě položky neuhodla. Pak jsem nastoupila já a výhra byla moje. Nosánek mi funguje jak má a paměť také. (je fajn, když někdo odpovídá před váma, ale nesmíte mít sklerózu). Radovala jsem se jak malé dítko z výhry. Dostala jsem Nugetku, tu jsem si schovala, pak sojový suk, ten zbaštila Eli.
Když mi slečna podávala hlavní výhru, poklesla mi čelist a žaludek řval néééééééééé. Dostala jsem česnekové tablety. Okamžitě letěly na dno tašky a po návratu jsem je věnovala dědečkovi. (V příbalovém letáku psali, že jsou i prevencí proti skleróze). Když jsem viděla, že u dalšího stánku je ochutnávka x druhů česneku, málem jsem padla do mdlob. Tím pro nás návštěva slavné česnekové slavnosti skončila. Kamarádi se smilovali a odvedli mne z dosahu toho puchu.
A aby z výletu měly i něco dětičky, tak jsme navštívili záchranou stanici pro ptáky, která se nachází přímo v areálu zámku. Děti byly jak u vytržení..
My také. Všude samé cedule typu – na trávník vstup zakázán a dětičky samozřejmě nejlépe na pipi viděly z trávníků. Takže místo koukání na ptáky, jsme lítali po zahradě a lovili Honzina s Lišákem. Večer jsme padli za vlast a děti měli energie na rozdávání.