Dvacet let = dvacet jar, lét, podzimů, zim anebo 20 letních prázdnin… a právě o těch bych vám ráda napsala…Toto téma mě napadlo vlastně při jednom dopisování si o oblíbených místech pro trávení volna. S hrůzou (nebo s radostí?) jsem si uvědomila, že už dvacet let jezdím pravidelně každé prázdniny na jedno místo, které jsem si zamilovala. Nebo už je to snad zvyk? Nostalgie? Nevím, co mě tam pořád táhne. I když možná vím… jsou to právě vzpomínky na dětské prázdniny strávené rok co rok na letním táboře ve Vysokých Tatrách. Od roku 1988 jezdil náš oddíl, ať už pod hlavičkou pionýra či skautu, na tábor do krásné tatranské přírody. Čili letošní rok je vlastně tak trošku jubilejní. Dvacet let na stejném místě.
Spousta lidí pokyvuje hlavou a říká, jak můžou děti jezdit 20 let na stejné místo? Ovšem neuvědomují si, že ti, kteří tam jezdí celou tu dobu už dávno nejsou dětmi. Je nás pár, kteří jsme překonali celý ten čas… troufám si tvrdit, že jsme přesně tři mého věku + hlavní vedoucí, který to úžasné místo pro nás objevil. Jinak se osazenstvo cca po pětiletkách mění, děti přichází, odchází, jen to místo zůstává.
Chtěla jsem psát o dvaceti letech, ovšem má to jeden háček. Při přemýšlení o tomto článku jsem si uvědomila, že já jsem v Tatrách vlastně nebyla z 19 prázdnin devatenáctkrát, ale jen osmnáctkrát. V porevoluční době jsem se totiž stala jednou z „vyvolených“ a zúčastnila jsem se výměnného tábora ve Švýcarsku. Škoda, …chtěla jsem vám napsat, že pojedu do Tater již podvacáté.
Dvacátý rok se těším už od jara, až vytáhnem pohorky a vyrazíme. Na Štrbské pleso. Na Popradské pleso. Do Važecké jaskyně. Na Teryho chatu. Na vodopád Skok. Do Tatranské Lomnice. Na Koprovský štít nebo na Rysy. Na Ostrvu nebo na cintorín, kde jsou pomníčky obětí Tater. K Batizovskému plesu nebo jen tak na houby do krásných lesů… Je vůbec místo, kde jsem ještě za tu dobu nebyla? Je to s podivem, ale najdou se i taková:o) Nikdy jsem nebyla statný vysokohorský turista, který zvládne všechno, všude byl a všechno zná. Na spoustu vrcholů se dívám jen zdola a říkám si – no tak to bych opravdu jít nechtěla :o)) Jediné, co vím, je to, že Tatry mě provázejí značnou částí mého života. Jinak je totiž vidí osmileté dítě, které musí ráno za rosy vstávat a celý den se plahočit po kamenech. Jinak je vidí dospívající rádce družiny, který musí za rosy vstávat, zburcovat své svěřence a pak je celý den popohánět přes kameny. A jinak je vidí mladá matka, která se s krosničkou na zádech se spícím prckem nostalgicky vrací na místa, kde prožila první lásky, se slzama v očích sedávala s kytarou u ohně a v potu tváře vařila knedlíky pro 50 hladových krků.
Ale tábor samozřejmě nejsou jen túry. Je to hlavně o „táborovém životě“, pro některé o přežití:o). Je to 14 dní plných práce, her, soutěží, výletů a hlavně času stráveného s kamarády. Pro vedoucí je to velká zodpovědnost za děti, program, počasí. Zpětně musím říct, že jsem tam byla vícekrát jako vedoucí než jako účastník tábora. Spoustu věcí mě ta divočina tam naučila a i ty negativní zážitky jsou už dnes k smíchu…
Zažila jsem Tatry zalité sluncem, propršených 14 dní s hrozící evakuací tábora, sníh, déšť, duhu, kroupy, +35 stupňů na sluníčku i -2 v noci a říkám si, co mě tam ještě čeká? Co vlastně ještě pořád hledám na stejném místě? Nevím. Chtěla jsem vám o tom napsat, ale asi si budu muset počkat na ten jubilejní dvacátý rok, abych to zjistila… A pokud to nezjistím po dvacáté, určitě to zjistím po dvacáté páté… protože už teď je mi jasné, že Janička bude asi mít nové pohorky… Minulý týden jsem nám totiž opět rezervovala ubytování v naší oblíbené vesničce.