Začátkem prázdnin roku 2012 jsme se s manželkou rozhodli, že naši dvouletou dcerku vezmeme na výlet do německého Legolandu. Beatka LEGO přímo milovala a v té době se snad ani o jiné hračky nezajímala, přes kostičky poházené všude po zemi nebylo pomalu kam šlápnout. A naše dítě? To si z nich vesele stavělo od rána do večera. Návštěva Legolandu se tedy zdála být skvělým nápadem na rodinný výlet.
Lístky jsem zaplatil předem přes internet a vytisknul doma na tiskárně. Manželka nasmažila řízky, nachystala svačiny spolu s pitím a druhý den brzy ráno jsme vyjeli. Před odjezdem jsem si v duchu liboval, jak se nám krásně pojede. Celá cesta totiž měla být pouze po dálnici. Co však čert nechtěl, hned doma jsem do navigace zadal špatnou adresu, místo Günzburgu Augsburk.
Přibližně v půlce cesty na německé straně nás navigace svedla z dálnice do polních cestiček. Už v tuhle chvíli mi mělo být jasné, že není něco v pořádku, a měl jsem si překontrolovat mnou udaný směr jízdy. Bohužel jsem tak neučinil a my se ocitli v „Augsburku“, kde jsme se marně snažili najít nějaký poutač hlásající směr LEGOLAND. Ovšem nikde nic! Vypnul jsem navigaci a dál jsme bloumali městem.
Najednou mi z ničeho nic zazvonil telefon a já ho automaticky zvedl. Na druhé straně byl operátor a sháněl mojí ženu. Telefon jsem ihned předal a v tu samou chvíli se za námi rozezněla siréna. Strnul jsem. Ve zpětném zrcátku jsem spatřil německou policii signalizující, abych okamžitě zastavil.
Zajel jsem tedy k okraji vozovky a čekal v autě, dokud strážník nepřistoupil k mému okénku. Pokynul mi, abych vystoupil z auta. Nekladl jsem žádný odpor a uposlechl raději jeho výzvu. Strážník na mě spustil něco německy, načež jsem mu pomalu rukama a nohama naznačil, že mu moc nerozumím. Zeptal se tedy, zda umím anglicky. Odpověděl jsem, že jen trošičku, a tak začal vysvětlovat anglicky.
Z toho, co jsem pochopil, jsem se dopustil přestupku „telefonování za jízdy“. Namítl jsem, že jsem telefon pouze zvedl a ihned předal manželce, že jsem skoro vůbec nevolal.
Strážník mě ale hned vyvedl z omylu. Je úplně jedno, jak dlouho jsem telefon měl u ucha, důležité prý je, že jsem ho u toho ucha měl, byť jen třeba jednu sekundu. A navíc po mně požadoval zaplacení „nemalé“ pokuty.
Strážník: „Kam jedete?“
„Do Legolandu.“
„A za co si koupíte lístky?“
Pousmál jsem se nad jeho hloupou otázkou a ukázal mu vytištěné lístky.
„A co jídlo a pití?“
Pro změnu jsem otevřel kufr a vyndal obrovskou tašku, jejíž nitro bylo nacpané až po okraj řízky, svačinami a pitím.
Strážník se však nehodlal pokuty vzdát a pro změnu si vyžádal naše doklady a doklady od auta. Zeptal se mne: „Máte kartu do automatu?“
Řekl jsem, že ano.
„Ok. Pojeďte za námi a peníze si vyzvednete v bance.“
Nezbývalo tedy než jet, neboť si naše doklady nechali u sebe jako pojistku.
Strážníci nastoupili do auta a zapnuli majáček. Předjeli nás a rukou pokynuli, ať je následujeme. Přilepili jsme se na jejich zadek a spolu s jejich doprovodem dojeli pro peníze do banky, a poté i přímo na německou policejní stanici. Manželka s dcerou zůstaly v autě na policejním parkovišti a já? Já byl strážníky odveden do policejní budovy. Zavedli mě do prázdné, obrovské místnosti. Zde byl umístěn velký stůl spolu se třemi židlemi. Všichni jsme se posadili a začal půlhodinový výslech. Připadal jsem si jak největší zločinec pod sluncem. Pálili po mně jednu otázku za otázkou, a já odpovídal a odpovídal s nadějí, že užuž bude brzy konec.
Když byly zodpovězeny všechny otázky, sepsali se mnou protokol, který jsem po zaplacení pokuty podepsal. Nakonec mi byly vráceny všechny doklady a já byl propuštěn zpět ke svojí rodině. Jeden ze strážníků byl tak hodný a navedl mě zpět na dálnici a my lehčí o dva tisíce konečně razili směr vytoužený „Legoland“, kam jsme přeci jenom ještě v ten den dorazili.
A Beatka? Ta byla z návštěvy Legolandu naprosto unešená, užívala si všemožné atrakce a kdyby mohla, tak by tam i snad spala, ale o tom až zas někdy jindy…
