Cestování s kočárkem
Cestování s kočárkem v hromadné dopravě je někdy sranda, ale někdy i řada šokujících zjištění, jak jsou lidé lhostejní. Mám zkušenost, že se mi nabídnou s pomocí lidé sami, ale většinou je slušně požádám.Narážím na neochotu řidičů autobusů, otevírají schválně, až ostatní lidé nastoupí a potom přes ty lidi právě packáme a někdy se i stane, že do prostoru na kočárek si stoupnou slečny a nemíní ustoupit, takže celou cestu držím kočárek na jedné straně ve vzduchu, protože už dál od dveří to prostě nejde. Jindy řidič nepříjemně zvýší hlas, proč nejedu posilou (a přitom je větší a má míň lidí), někdy si připadám, že nejsem normální, když nemám vlastní auto a mám dítě v kočárku, takže používám hromadnou dopravu. A nejhorší jsou ženy důchodkyně, jakoby zapoměly, že měly taky malé děti, při výstupu vás málem porazí, jen aby vystoupili první, naráží do kočárku, odstrkují ho, že mám co dělat, abych ho vůbec udržela a nespadl mi ze schodů.Také se mi stalo, když jsem byla s malým objednaná na určitou hodinu k lékaři, že autobus mne prostě nechtěl vzít, protože tam někdo měl batohy, takže jsme musely jet později, jen už to bylo složitější, protože vyzvedávám starší dceru (9 let) ze školy. Prostě je to někdy opravdu horor, ale jindy zase se stane, že narazíte opravdu na slušné lidi, kteří ochotně pomohou a když slušně poděkuju za pomoc, odpověď zní (ale to je přece zamozřejmé pomáhat, jak to chcete zdvihat sama, opravdu není zač) a to mne potom povzbudí, že to tak špatný s náma zase nebude a přece jenom ješte existuje ochota mezi lidma. Ale přesto vám řeknu jednu věc, když jedeme s dětma na výlet, tak jedině autobusem a vlakem, protože nad takový výlet není, ty zářivý očička u děti (před tím dcera a teď prcek, je mu rok), když zapíská píšťalka a vlak se rozjede, mi žádný auto nenahradí.