Když se daří aneb problémy v Hong Kongu
Půl hodiny před polednem dosedlo naše letadlo na ranvej letiště Chek Lap Kok. Kvůli tomuto letišti jsme, dá se říct, vlastně do Hong Kongu cestovali…Děda o něm totiž viděl nějaký dokument a pak nám neustále vyprávěl, jak jedinečné toto letiště je – jak přistávací dráha vystupuje z moře, jak ohromná je letištní budova, jak moderní má zařízení, atd…atd…atd… Takže se táta rozhodl, že umožní dědovi spatřit tento skvost na vlastní oči. Jaký měl děda z letiště zážitek nevím, já osobně si z Chek Lap Koku pamatuji pouze nekonečnou frontu na vstupní kontrolu a kamery s termovizí, které sem nainstalovali v době nemoci SARS.
Po absolvování pasové kontroly (ano, i když je Hong Kong součástí Číny, musíte projít pasovou kontrolou) jsme se konečně mohli vydat mezi mrakodrapy.
V Hong Kongu se jezdí stejně jako v Anglii vlevo, silnice se tu klikatí jako hadi, kteří neustále prolézají nějakým tunelem nebo se vinou po mostech. My zamířili na Victoria Peak, odkud je vidět Hong Kong jako na dlani. Bohužel, počasí nám nepřálo a tak jsme místo fantastické vyhlídky zírali do mraků šedivého nebe.
Při návratu do hotelu se mi v autě udělalo nedobře. Ještěže mi Franta pohotově našel pytlík, vzápětí jsem ho velmi nutně potřebovala. Chudák pan Li se polekal, že jede moc rychle a tak z rychlosti 50 km/h, kterou dosud jel, zpomalil asi na třicítku. Vysvětlila jsem mu, že na vině není jeho „dynamická“ jízda, ale mrňousek, který se mi začíná roztahovat v břiše. Ale stejně mi bylo trapně a on už pro jistotu nezrychlil.
V noci bylo ještě hůř. Ne mě, ale Lucince. Vzbudila se s pláčem a nešla utišit. Dospěla jsem k závěru, že na vině je vyrážka na krku, kterou má zřejmě od sluníčka (byla totiž na místě, kde se předtím spálila). Naplánovala jsem proto na ráno návštěvu nemocnice. Po probuzení se mi Lucinka zdála v pořádku, i když vyrážku ještě trochu měla. Nakonec jsme zvolili původní variantu, jak prožít tento den, a po snídani jsme vyrazili do žáru velkoměsta (ten žár na Hong Kong opravdu sedí).
Konečně jsme u přívozu. Lucince se zalíbil růžovobílý klobouček a dědeček nakonec podlehl jejím prosebným očím (tedy spíše nářku, který spustila, když jsme chtěli klobouček opustit). A tak naše slečna může dělat parádu (klobouček si ihned nasadila a vzápětí už měla utrženou gumičku pod krk). Ve všeobecném mumraji kupujeme lístky na loď plující na ostrov Lanthau. Chvilka čekání, tlačení a strkání a jsme na lodi. Podlaha se pohupuje. Můj žaludek je zatím naštěstí v klidu (mrňousek asi spinká) a ani Lucinku plavba nikterak neznervózňuje, je plně zabavena cupováním kloboučku. Po lodi nás ještě čeká autobus.
Hlavní atrakcí ostrova Lanthau je ohromná socha Buddhy, sedícího na vršku jednoho z kopců. Buddha se pokojně rozhlíží do kraje, ve tváři svůj typický poklidný úsměv. Asi se usmívá tomu, jak k němu lidé šplhají po nekonečných schodech.
Připojujeme se k polévačům. Lucince se to moc líbí, ale ani se štěstím se to nemá přehánět a proto si jdeme odpočinout do zahrady. Čas utíká jako splašený a my se musíme vrátit. Autobus, loď, pěškochod. Cestou do hotelu koukáme, kde bychom se mohli najíst. Už nám kručí v břiše. Táta nakonec vybere jednu z restaurací a všichni usedáme ke stolu. Jen co si objednáme jídlo, prohrávám boj s nevolností a radši odcházím do našeho hotelu. Cestou si kupuji zázvorové sušenky a přinutím se asi tři sníst. Pak čekám na zbytek našeho průvodu.
Ještě že jsem se alespoň trochu posilnila! V noci máme totiž opět pohotovost. Lucinka „hicuje“, stačí mi přiložit dlaň na její čelo a mám popáleniny 3.stupně. Dávám jí paralenové čípky, které moc nezabírají a nadávám si těmi nejhoršími jmény, protože Ibalgin sirup, který jí na horečku vždy zabral spolehlivě a rychle, jsem nechala v Pekingu…(To je ten zákon schválnosti.)
Je rozhodnuto. Ráno rušíme plánovaný výlet do Ocean parku, kde nás měli bavit vycvičení delfíni a lachtani, kde jsme měli obdivovat žraloky i tropické rybky v obřích akváriích, kde jsme se mohli svézt lanovkou (už zase?) nebo si obrátit žaludek naruby na některé z tamních atrakcí. Namísto toho táta telefonuje panu Li, který nás ochotně veze do nemocnice svaté Terezy. Franta s dědou zůstávají v hotelu, doprovod děláme našemu marodovi jen já s tátou.
Po příjezdu do nemocnice mám pocit, že jsem se ocitla v americkém seriálu (Pohotovost, Chicago Hope). Na recepci se nás ujímá usměvavá sestřička a vyptává se na Lucinku – jméno, příjmení, věk, obtíže. Po zápisu všech potřebných údajů do karty nás odesílá k jiné sestřičce. Ta Lucinku zváží, změří jí teplotu ušním vteřinovým teploměrem (uchvátil mě natolik, že mi ho pak táta někde koupil) a odesílá nás zpět. Usměvavá sestřička nám sdělí, že máme čekat v čekárně před dveřmi číslo 5, za nimiž sedí kvalifikovaný dětský lékař. Lucince je trochu lépe a tak během ¾ hodinového čekání navazuje oční kontakt s ostatními trpícími dětmi.
Pak jsme pozváni dovnitř. Jak celé vyšetření probíhalo si pamatuji jen matně – Lucinka se doktora bála a tak jsem jí většinu času utěšovala, aby nebrečela (marně). Vím jen, že se jí díval do krku, na něco se ptal a pak sdělil diagnózu. Samozřejmě anglicky, takže jsem mu vzhledem ke své časem stále chatrnější angličtině a brečící Lucce rozuměla asi tak každé třetí slovo. To podstatné jsme ale zachytili – má krční infekci, naprosto běžnou, do dvou dní by mělo být po obtížích. Pokud bude mít kašel, máme dávat jednu medicínu. Na teplotu druhou. Pokud by Lucinka zvracela, předepsal nám třetí lék a ještě další od cesty – na co byl skutečně nevím. A hotovo.
Tedy hotovo – ještě jsme museli zaplatit účet lékaře a léky. Pro ty šel táta k okénku a když se s nimi vrátil, nevěřila jsem vlastním očím – v igelitovém sáčku měl čtyři lahvičky, s něčím, co silně připomínalo šampon. Tekutina ve třech lahvičkách byla růžová, poslední měla slabě žlutou barvu. Pouze na jedné lahvičce bylo něco napsáno, ostatní byly bez popisku. Příbalový leták? Jméno léku? Dávkování? Hahaha. Abychom nepopletli, na co která lahvička je, otázala jsem se táty – na co jsou? Táta ukázal na tu jedinou s popiskem a pravil – „tahle je myslím na teplotu“. Koukla jsem na štítek: „Vomitting ale znamená zvracet, ne?“ „No tak tahle je na zvracení a na teplotu je ta vedle ní“ nenechal se vyvést z míry táta. Pochybovačně jsem zavrtěla hlavou, ale nijak jsem to radši nekomentovala.
Vrátili jsme se do hotelu – Lucinka se mezitím rozhodla, že už bude zdravá a kromě slabé teploty jí nic nebylo („šampony“ jsme vzhledem k tomu naštěstí nemuseli použít). Poobědvali jsme a pak si naordinovali odpočinek. Během něho jsem musela zabalit věci a klidnit Lucku, které otrnulo a řádila jako drak. Takže odpočívali vlastně jen chlapi (jako vždy). A pak hurá na letiště.
Ačkoli nejsem věřící, modlila jsem se, aby Lucinku nezaměřila některá z termokamer a nedali nás do karantény. Naštěstí termokamery byly asi jen v příletové části, na odletech jsem žádnou nezpozorovala. Nic nám nebránilo odletět.
Nic, tedy až na malou drobnost. Takový pidi detailíček, jakým je letadlo. Někde se trošku zdrželo. Po půl hodině čekání do Lucky vjeli všichni čerti a ačkoli bylo skoro devět večer, lítala tam a sem a sem a tam, schovávala se za sloupy, přelézala sedačky, chtěla prozkoumávat odpadkové koše….
Konečně letadlo dorazilo a tak jsme mohli s devadesátiminutovým zpožděním odstartovat. Lucinka usnula, ještě než začalo letadlo rolovat. Nebylo divu, vždyť hodinky ukazovaly 21.40 hodin. A to nás ještě čekal asi hodinový let noční oblohou do jedné z nejkrásnějších krajin světa, do krajiny kolem řeky Li.