Peking a okolí aneb stránky z mého deníku
Sobota 7.5.2006 – lamaistický chrám
Říká se, že časovému posunu se musí člověk přizpůsobit co nejdříve, jinak se s ním nevyrovná vůbec…Protože v Pekingu začínal nový den (my měli dvě v noci), odpočinuli jsme si jen krátce a hned po vybalení věcí nás vzal táta ven.
Do centra jedeme po čtyřproudové silnici, přesto se suneme krokem – je právě dopravní špička. Peking je zkrátka velkoměsto se vším, co k tomu patří. Rušné ulice, kde se mezi kolonami aut a autobusů proplétají lidé na kolech, často s rouškou na obličeji kvůli prachu (ve mně vzbuzují asociace morové rány), davy lidí na chodnících, obchody, hotely, divadla, administrativní budovy. Restaurace ověšené červenými lampiónky (místní zvyk, červený lampión = restaurace, nikoli hambinec, jak by si někdo mohl myslet). Pro ignoranty vynikající čínské kuchyně je k mání McDonalds, KFC nebo restaurace v západním stylu, kde na jídelním lísku naleznete biftek a hranolky stejně jako vídeňský řízek s kaší. Tradice s moderním světem se zde roztodivně splétají. Uvidíte tu moderní vysoké budovy samé sklo a železo, ale i staré čtvrti s nízkými šedivými domky za stejně šedivou zdí, tiché chrámy, které turisté ještě neobjevili, i historické památky, kde se promenádují masy návštěvníků. Nechybí ani zeleň – všude kvetou stromy a je zde množství překrásných poklidných parků.
Protože už nám kručí v břiše, jedeme do restaurace. Čeká tu na nás tátův kolega z práce a tátovi známí – manželé, on Čech (Láďa), ona Číňanka (Frances) a jejich krásný ani ne 10měsíční chlapeček Honzík. Frances objednala večeři a za chvilku už nám nosí na stůl – brokolici s česnekem, smažené burské oříšky (táta dědovi ukazuje, jak umí nabrat čínskými hůlkami dva buráky najednou, což je jeho oblíbený trik), vařené krevety (ty chutnají Lucince), marinovanou okurku (brr, je ostrá!), vynikající dušenou rybu se zeleninou, maso se sladkokyselou omáčkou s ananasem (mňam), kuřecí kung pao (taky mňam) a tři kachny (pekingské, jak jinak). V Číně se stoluje jinak než u nás. Všechno jídlo se dá doprostřed stolu, každý má svou misku nebo talířek a nabírá si, na co má právě chuť. Někde mají i otočnou desku, jídlo si můžete přitočit k sobě – má to své výhody (jídlo si přitočíte blíž:-)))), ale i nevýhody (nenabíráte-li rychle, což je s hůlkami u méně zkušených problém, vámi vybrané jídlo si k sobě mezitím otočí někdo jiný:-(((). Děda hůlky neřešil, řekl si o příbor (vymlouval se přitom na palec, který si před několika lety téměř uřízl cirkulárkou).
Neděle 8.5.2005 – výprava do hor
V neděli jsme se vypravili do hor na ryby. Na čínské poměry je to jen kousíček od Pekingu – slabé dvě hodinky autem. Přidali se k nám i Láďa, Frances a jejich Honzík. Ryby tu neplují v horských bystřinách,ale chovají se v malých nádržích, u kterých stojí domky s restaurací. Vyberete si restauraci, sednete si na terasu vedle nádrže s rybami, dohodnete se, kolik chcete ryb a pak dostanete prut a návnadu. I my jsme si vybrali jednu z restaurací a po všeobecném rozplývání místních Číňanů nad našimi dětmi jsme si dojednali, že si ulovíme tři ryby. Prut byla úzká bambusová tyčka s provázkem a háčkem na konci. Kluk, co nám prut dával, na něj napíchl návnadu (asi abychom se nepředřeli)– dost podivnou hnědou hmotu (doufám, že to bylo těsto).
Po příjemném posezení (kdy se nám Číňané ze sousedního podniku snažili vnutit projížďku na koních k Velké zdi), jsme vyrazili na procházku. Sice jsme měli kočárek, ale Lucinka na rozdíl od Honzíka v tom svém moc dlouho nevydržela, takže to dopadlo jako obvykle – já jí nesla na ruce a Franta jel vedle s prázdným kočárem. Šli jsme jen kousek, pořád po silnici, kolem jezdila auta a už zmínění Číňané s turisty na koních, takže jsme museli dávat pozor nejen na provoz, ale i na to, abychom si do auta neodnesli koňský „suvenýr“. Odměnou nám byl ale pohled na majestátní Velkou čínskou zeď. Pak jsme se vrátili k autům, naskákali dovnitř a zamířili do bytu. Lucinka byla opět bohužel čilá (na rozdíl od nás) a usnula až po 22.00 hodině. To už Franta chrápal a já, kdybych ji nemusela uspat, byla bych taky dávno v limbu.