Když jsme cestou na safari či na jiné výlety projížděli keňskými vesnicemi, zaujalo mě, že až na výjimky byla většina obydlí postavena velmi prostě, a to z klacků a hlíny, střechy z vlnitého plechu nebo palmových listů. Ale vždy v každé sebemenší vesnici byly dva, viditelně jiné, lepší, domy. Klasické zděné budovy, které našincům mohou připomínat tvarem stavby našich kravínů. A každá vesnice disponovala vždy dvěma takovými „kravíny“. Jedním z nich byla škola a druhým kostel.
Jak šel den za dnem a my se osmělovali víc a víc (a ano, přiznávám, byla to v prvopočátku moje iniciativa), slovo dalo slovo a my se obrátili na Erika (pamatujete na něj? Viz 2. díl-ve městě…) s prosbou, že bychom rádi navštívili nějakou místní školu. On kývl a domluvili jsme se na druhý den, že pojedeme společně na nákup, protože do školy nechceme přijít s prázdnou. V předvečer jsme byli trochu rozechvělí z toho, co nás asi čeká a plánovali, co nakoupíme. Erik nás ale naprosto dostal. Ráno nás čekal na smluveném místě a měl nachystaný přesný seznam a oznámil nám, že pokud máme zájem, můžeme navštívit i místní sirotčinec. Chtěli jsme.
Erik byl velmi pozorný a dohlížel na naši útratu. Sám nám hlásil „tady jsou sešity drahé, vezmu vás jinam, tam je mají levnější, propisky taktéž…“ Nakonec jsme nakoupili sušenky, bonbony, školní sešity, pastelky, obyčejné tužky, propisky, křídy a balík kancelářského papíru na malování. Erik po celou dobu bedlivě sledoval ceny a sem tam zasáhl a dojednal slevu.
Hodili jsme nákup do tuk-tuků a jeli jsme. Malindi je město relativně velké, údaje na internetu hovoří o 80 000 až 100 000 obyvatelích, ale Erik udával číslo dokonce 500 000. Ať tak nebo tak, není to žádná malá vesnice a je tady samozřejmě několik škol. Některé jsou státní, ale jsou zde i školy soukromé. Školné na státních školách hradí z poloviny stát a z druhé poloviny rodiče. Školné, tedy ta polovina, kterou hradí rodiče, činí na každé jedno dítě 100,- Eur/rok. Máte-li školou povinných dětí pět, ročně zaplatíte 500,- Eur. Obědy stojí 6,- Eur měsíčně na každé dítě, ale jak nám Erik prozradil, jeho děti se z finančních důvodů chodívají najíst domů (vyjde to prý levněji) a pak se opět vrací do školy na výuku.
K tomu je nutno říct, že stát neposkytuje lidem ŽÁDNÉ dávky. To znamená, že neexistují žádné podpory v nezaměstnanosti, žádné mateřské či rodičovské příspěvky, důchody, apod. Každý se o sebe stará, jak umí a peníze shání, kde může. Turisté do této oblasti přijíždějí v době od listopadu, spíše prosince, do dubna. (Pak začíná období dešťů, trvající do července a i potom je tam pro nás velké horko a vysoká vlhkost.) Během turistické sezóny musejí prodat tolik zboží, nabídnout tolik svých služeb a výletů, aby si vydělali na živobytí pro celou rodinu na celý rok.
Nikde jsme však nepotkali žádného žebráka, který by jen natahoval ruku a chtěl peníze. Vždy se snaží prodat zboží nebo třeba udělat malou službu – odvezou kufr k autobusu, dovedou ke krokodýlům, nabízejí okružní jízdu městem. Až pak očekávají bakšiš. Nesedí s rukama v klíně a nečekají, kdo jim co dá. Vědí, že pokud se nepostarají sami o sebe (a svoji rodinu), nikdo jiný to za ně neudělá.
Sami si uvědomují důležitost vzdělání svých dětí a jakkoli školní docházka v Keni povinná není, přesto některé prameny uvádějí, že 85% obyvatel je gramotných. Sám Erik nám o sobě prozradil, že studoval 16 let a bylo na něm znát, že je to velmi slušný a inteligentní chlap, ale přesto nemohl najít práci. Proto se s rodinou přestěhoval od Viktoriina jezera (v blízkosti něj bydlí i „naše“ Sandra! 😉 ) a snaží se o svoji ženu a 4 děti rodinu postarat v Malindi.
(Jinak školné v soukromé škole prý činí pro jedno dítě 500,- Eur na rok.)
Když jsme dorazili do jedné z Malindských junior school, velmi přátelsky nás přivítal její ředitel a okamžitě přerušil kvůli naší delegaci (čtyř bílých tváří :-)) výuku. Některé učitelky nevypadaly extra nadšeně, ale ty děti! Kdybyste je viděli! Mít povolenou nadváhu zavazadla, přivezla bych si jich domů aspoň deset… 😉
Tato škola vypadala vcelku velká, oplocený areál čítal několik budov. V jednom domě bylo i několik „tříd“. Byly to menší skupinky dětí sedících kolem plastových stolků na malých plastových židličkách, a u každého stolku byla učitelka. Jednotlivé skupinky byly od sebe odděleny nízkými zástěnami, aby se navzájem nerušily. Jedna gravidní učitelka seděla tak, že na jejich „psacím“ stole měla natažené nohy. 😀
Dětem jsme postupně rozdávali bonbony a sušenky, některé byly velmi milé a povídaly si. Menší děti byly stydlivější a nepouštěly se do hovoru snadno. Asi dvě dětičky v průběhu vyučování normálně a natvrdo spaly. 🙂 Hlavy položené na stole a spokojeně a unaveně oddychovaly. Jakmile se ale rozdávaly bonbony, jejich kamarádi do nich začali šťouchat a jakmile jsme jim bonbonem začali šimrat po čelíčku, mátožně se probírali. A když trochu zaostřili a viděli, co mají před sebou, vykulili bývalí spáči očka a chňapli rychle po sladkosti. 🙂 Věk těchto dětiček se pohyboval kolem 4-6 let, tedy naše mateřská škola, jejich primary school.
Starší děti seděly v lavicích spojených se stolkem o šíři max. 1m. U takového stolku se na jedné lavičce mačkali 2-3 žáčci. V jedné malé třídě mohlo být 20-30 dětí. Tady už měli na zdi zavěšenou i velkou tabuli. Výuka probíhá komplet v angličtině a jen jeden předmět se učí ve svahilštině, tedy svém rodném jazyce.
Venku byl postavený velký barel a sem tam k němu nějaké dítě přiběhlo, vyskočilo na jeho okraj, ponořilo se dovnitř a nabralo si do hrnečku vodu. Jakmile se napilo, postavilo hrneček na zem a utíkalo zase zpátky do třídy. Aby v tom přiběhlo zas jiné dítko a opakovalo se totéž. S tímtéž hrnečkem.
Člověk si v tu chvíli uvědomí, jak obrovský rozdíl je mezi školstvím tam a u nás. Jaké všechny pomůcky a vymoženosti naše děti mají. A ani si jich neváží. Tam se z mála snaží udělat strašně moc. Je na nich znát ta síla a odhodlání.
V závěru naší návštěvy nám pan ředitel upřímně poděkoval za náš zájem i dovezené školní pomůcky a nabídl nám, abychom se zapsali do návštěvní knihy školy.
Nedaleko školy se nachází sirotčinec a ten byl naším druhým cílem cesty. Děti tam v tu dobu nebyly, protože byly ve škole. V té, kterou jsme předtím navštívili.
V sirotčinci žije kolem 40 dětí, o které se starají dva stálí zaměstnanci a pár dobrovolníků. Ložnice dětí nám na první pohled přišly relativně komfortní, ale jen do chvíle, kdy nám řekli, že na 8 palandách, které v místnosti jsou, spí 22 dětí!!! Nahoře spí vždy po dvou, dole po třech dětech. V rohu místnosti byly srovnané boty, skříně jsme neviděli žádné. Ale vyprané prádlo viselo a sušilo se venku na plotě. V jídelně byly pouze plastové židle, seřazené v řadách jako v kině. Žádný stůl. Kuchyně, kde se vaří, byla jedna malá, vcelku špinavá místnost, avšak s malým dřezem a vodovodem a cosi jako gril stálo venku.
Zíráte na to všechno, nevěříte svým očím a svírá se vám srdce… Vlastně i teď, když si na to vzpomenu, svírá se mi zas.
Ani sem jsme nešli s prázdnou. Krom sušenek a bonbónů nám Erik zajistil asi 10 kilový balík kukuřičné mouky a musím říct, že za něj byli velmi vděční a pochvalovali si, kolik z toho uvaří jídel. Pro nás maličkost, pro ně nejkrásnější dárek…
I tady jsme se zapsali do návštěvní knihy a pročítali předchozí zápisy. Nejvyšší návštěvnost zde zajišťují Italové, jedni Češi zde byli zapsáni rok před námi.
Byly to velmi poučné návštěvy. Ale myslím, že žádná slova ani fotky nedokážou vystihnout pocity, které máte, když tam najednou stojíte uprostřed toho všeho. Uvědomíte si najednou, že tohle není žádná exkurze od cestovky. Žádná nacvičená estráda. Jen prostý, obyčejný život…
Pokračování příště…