Nebojte, nezbláznila jsem se. Aspoň zatím 🙂
Místní „beachboyové“ jsou neúnavní chlapíci, stojící denně na pláži a lákající turisty na výlety. Tihle kluci opálení mají rozdělená svá teritoria, tedy hotely, před kterými stojí ta která parta kluků, a to jak před jejich vchodem, tak na pláži. A pochopitelně čím jste bělejší, jejich zájem o vás stoupá… Mimo nich ještě po pláži denně procházejí prodejci s překrásnými pestrobarevnými šátky a parey, prodejci dřevěných sošek a dalších suvenýrů. Pláž je podle keňských zákonů veřejným prostranstvím. Proto je jen část pláže vyhrazena čistě hotelu a ta je také bedlivě střežena třemi securiťáky s obřími dřevěnými (!) obušky, kterými pravidelně malují do písku čáru, kterou místní prodejci nesmějí překročit. A jakkoli se umístění čáry během dne díky přílivům a odlivům mění, vždycky ji prodejci respektují a za ní opravdu nejdou.
Nevyhnete se však stejně jejich pokřikování na vás a navazování hovoru – „odkud jste, jak se jmenujete…“ – a musím uznat, že mají sakra pamatováka. Jakmile však vy sami překročíte čáru v písku a vydáte se do oceánu vykoupat se, jste jejich… 🙂 Doprovází vás až do vody, dávají číst zalaminované kladné recenze psané na kostičkovaných papírech od jiných českých turistů (případně polských, italských, německých, ruských, podle toho, ze které země pocházíte). Při domlouvání jsou velmi milí, lákají a předhánějí se mezi sebou. („S ním se nebav, bav se se mnou. Já ti to zařídím, uvidíš, budeš spokojený!“) Velmi nás taky pobavila jedna jejich hláška, řečená krásnou lámanou češtinou „E-xim-je-dra-hý.“ 🙂 A uznáváme, že kluci byli opravdu levnější… Takže jsme s nimi vyrazili na výlet zvaný „blue safari“ 😉
Přiznám se, že tato dovolená pro mě v sobě nesla několik prvenství, mimo jiné i první setkání s oceánem. A řeknu vám, je to šok, když přijdete ráno k moři a ono tam prostě není! Ukotvené loďky se válí na boku, místo vody jen písek a řasy a voda je vidět hodně v dáli. V tu chvíli jsem si říkala: „A je to tady. Ti pitomci nejspíš neví, že se sem žene tsunami. Zmizelo jim moře a oni jsou úplně v klidu!“ 😀 Od místních jsme se pak dozvěděli, že vzdálenost, o jakou voda ustoupí, dělá v tomto místě 2 km. Neuvěřitelné… Do dvou hodin je ale zpět, takže čára v písku je smyta… A černoušci stojí těsně u zídky hotelové pláže…
U plážového baru si pak všímáme rozpisu časů přílivů a odlivů na celý měsíc.
V den výletu už na nás čeká ve smluvený čas před hotelem Alphonso. Nastupujeme s ním do tuk-tuků, které nás během pár minut přiblíží k marině, odkud se odplouvá. Je právě odliv a pohled na nastupující mravenečky je vcelku komický. Spolu s ostatními kráčíme v žabkách místy, kde ještě tak před hodinou šplouchala voda, až k lodím, kde je vody sotva po kolena. Loď je prý s proskleným dnem! Na to se těším, nikdy jsem ho nezažila.
Aha, trochu zklamání. Prosklené dno je velké jen asi 0,5 m x 1 m. No nic. Kousek popojedeme a stejně jdeme šnorchlovat. Všechny rybičky a korály si prohlédnu na vlastní oči, tak k čemu nějaké skleněné dno, že… 😉
Ó jé, tak kdyby bylo na mě, šplouchala bych se tam mnohem déle. Voda je průzračně čistá a v ní pestrobarevné rybičky od velikosti sotva viditelných po nějaké 65 cm macky, tvaru nám známých kaprů. Hejna pidi rybiček se schovávají v sasankách, jakmile se k nim přiblížíme. A těch korálů! Každý jiný. Barvou, tvarem, strukturou… Kouzelné safari pod vodou…
Jakmile jsme všichni zpět v lodi, pokračujeme dál v cestě jižním směrem. Pláž ve Watamu je vzdálená asi 20 km od Malindi, tedy naší destinace. Cestou míjíme rybáře v člunech vydlabaných z jednoho kusu dřeva. Sluneční paprsky se opírají do hladiny a voda je až kýčovitě tyrkysově modrá. Naše lodě postupně zpomalují, až sedí téměř na dně a nemohou se hnout dál. Kotvíme. Písek je čistě bílý a jemný. Z oceánu vystupují bělostné písečné ostrůvky, na které postupně přicházejí ze břehu místní prodejci a začínají tu vystavovat své zboží. Rybáři se chlubí svými úlovky. Někteří nám chtějí prodat chobotnice, jiný černoušek zas drží v ruce čtverzubce (nechápu, jak ho může držet, jeho ostny jsou pěkně tvrdé a pichlavé). A my pro změnu z vody lovíme nádhernou mořskou hvězdici.
Zatímco obhlížíme vystavené zboží prodejců, naše posádka začíná kmitat. Vytahují z lodi gril a staví ho na souš. Čistí ryby a chystají stůl na lodi. A z jednotlivých grilů lodí to během chvilky začíná božsky vonět. Pak už nás postupně svolávají k provizorním stolům uprostřed lodí a podává se rýže s jakousi červenou omáčkou, ne nepodobnou kaviáru. Ale pro jistotu jsem blíže její původ nezkoumala, byla prostě dobrá a basta fidli 🙂 K rýži nebo pečivu se podává kuře, rybí filety, garnáti a kalamáry. Po jídle ještě nakrájené ovoce – kokos, meloun, banány a neskutečně sladký a lahodný ananas. V našich zeměpisných šířkách jsem nikdy tak dobrý nejedla.
Hladina začíná opět stoupat a je nejvyšší čas se vykoupat, než vyrazíme zpět. Prodejci postupně balí své neprodané zboží do látkových vaků a s obtěžkanými rameny se vydávají zase zpět pěšky na souš. Ostrůvek zmizel a poslední z prodejců odcházejí už po pás ve vodě. Naše lodě postupně vyrážejí zpět do Malindi, pak nás ještě Alphonso opět doprovodí tuk-tukem zpět na hotel a nám končí další krásný den…
P.S. Kostičkovaný papír ani laminovačku po ruce nemám, ale pokud náhodou vyrazíte do stejných míst, berte tohle klidně jako další kladnou recenzi a ptejte se po Alphonsovi. Dáváme mu palec nahoru. 😉 A pro jistotu foto, abyste ho poznali…
Pokračování příště…
