Černý kontinent na vlastní oči i kůži… 6. – krokodýli…

Končí třetí den našeho obdivování krás keňského safari. Po výjezdu z posledního ze tří národních parků stavíme vyprázdnit své močové měchýře (máte-li v tom vedru ještě co vyprazdňovat krom permanentně pracujících potních žláz) a trochu se zase protáhnout před dlouhou cestou zpět k hotelu.Stejně jako u nás, cestou sem tam zakopnete o – řekněme – motorest. Pravda, nevyskytují se na cestách v takovém hojném počtu jako u nás a nabídka zboží se oproti nabídce u nás značně liší, ale co, hlavně když si člověk může skočit na WC (no, bóže, dveře nejdou zavřít a spláchnete po sobě kelímkem s vodou). Cestou hangárem k a z WC se pokocháte dalšími (stále stejnými) vyřezávanými slony, šperky, malovanými plátny, apod. a naprostý luxusem je koupit si vychlazenou Colu a sušenky. Slast. Hlavně si nevyskakujte, že chcete lightku, džus nebo jiný druh sušenek 🙂

 

A zrovinka v tomhle „motorestu“ nás vysmátej frajer v kulichu (v tom horku!!!) láká směrem k řece vzdálené snad nějakých 50 m. Otevře vrátka, jakými mívával můj děda oplocený výběh se slepicemi a cestou v písku nám se smíchem ukazuje, že přesně tudy se v noci plazil krokodýl. U řeky nás, pravda, upozorňuje, abychom nestáli přímo na jejím břehu, protože tam krokodýli vylézají, ale abychom se postavili raději o kousek dál. A už je začíná jakýmsi speciálním mlaskáním a házením kousků čehosi lákat k nám. V řece plavou vcelku nenápadně směrem k nám a do pár minut se u nás vyhoupnou na břeh, přímo před našimi zraky, dva asi třímetroví krokodýli. Přiznám se, že mi v tom okamžiku běželo hlavou jen pár myšlenek. Jednak, že mě (potažmo naši skupinku asi 16 upocených bělochů) a krokodýly tentokrát nedělí žádná zídka ani plot, jako na krokodýlí farmě. Taky že kdoví, kdy naposled tihleti žrali. (I když krokodýl údajně vydrží bez potravy dokonce až 1 rok! Ale tipuju, že je pak stejně nevrlý jako já, když nedobrovolně hladovím… :-)) Svah, ve kterém stojíme jako tupci s fotoaparáty je vcelku prudký, písčitý a porostlý četnou zelení s krásně odhalenými kořeny. O ty se bude při panickém úprku (obzvlášť v žabkách na nohách) prima zakopávat, jakmile směrem k nám udělají jakýkoli prudší pohyb. Připusťme však fakt, že se krokodýl na souši obecně pohybuje pomaleji než ve vodě a nemá výdrž. (To nám už ukázali, když překonávali mírně vyvýšený, písčitý ostrůvek uprostřed řeky. Vždycky zdolali pár kroků a žuchli na břicho. Odpočinuli si, zase ušli pár metrů a opět žuchli na břicho. To bylo ještě vtipné, jak se pravidelně rozplácli. Teď, když stojí téměř u nás, si však zcela bezpečně nepřipadáme.)

Sice individuum v pruhovaném kulichu stojí přeci jen blíž než my (takže asi metr od zvířete), nepřestává se stále dobře bavit a dráždí jednoho z nich olistěnou větví. Ještě chvíli a začne ta zelená divoká stvoření přeskakovat, jak čarodějnice přes oheň. Krokodýl zlověstně otevírá tlamu, ohání se neochotně po větvích a mám pocit, že si z nás vybírá nejlepší kus. Naše skupinka se pomalu a nenápadně dává na ústup, hlavně žádné prudké pohyby.

Posléze se dozvídáme, že v téhle řece každý týden dojde k usmrcení či zranění minimálně jednoho člověka! Místní chodí totiž k řece pro vodu a prát prádlo. Jak vidno, nejen vodní kámen je prevít… 🙂

Á propos, abych nezapomněla. Omar se nám na zpáteční cestě postaral ještě o jedno zajímavé zpestření. Docházela mu zřejmě nafta, i když nevím, jak to poznal, když žádný z jeho budíků na palubce neukazoval krom nuly žádné hodnoty 🙂 a zastavil v jedné z vesnic. Cosi svahilsky velmi rozkazovačným tónem říkal místní omladině shluklé u cesty, pak kdosi z nich někam běžel, pak jakási žena utíkala nejdřív směrem pryč a pak zase směrem k nám a táhla obří kanystr. Pak za pomoci dalších dětí přelévali palivo z kanystru do menších kyblíků a pak do nádrže auta. A nad tím vším stál Omar a se zapálenou cigaretou v ústech na vše dohlížel… Inu, bezpečnost práce… 🙂

A mezitím, co auto stálo, shlukovalo se kolem něj čím dál víc dětí, které nám prostrkovaly okénky dovnitř své hlavy i ruce a žadonily o cokoli. Nejdřív jsme jim rozdávali bonbóny, pak i zbytky rozmačkaných sušenek, co jsme měli po ruce, chtěly po nás naše brýle na očích, časopisy, peníze, prostě cokoli. A asi nějak v tuhle chvíli mě začal popadat nutkavý pocit, porozhlédnout se v některé z jejich vesnic a ideálně navštívit aspoň jeden z jejich domů… Vždyť přeci není možné, že v těch chýších opravdu žijí??? Jak to tam mají asi zařízené??? Přežili bychom vůbec takovou návštěvu u nich? Okradli by nás? Pustili by nás zpět?

Pokračování příště…