Mé předešlé vyprávění o dnech strávených na safari byly okořeněné ještě dvěma jedinečnými zážitky, které se mi však do článku už nevešly. Byly však natolik silné, že si zaslouží svoji samostatnou kapitolu…
V blízkosti národního parku Amboseli se nám naskytla možnost navštívit masajskou vesnici. Moc jsme toho o jejich životě nevěděli, s výjimkou toho, že žijí separovaně, udržují si své zvyky a tradice, obvykle nehovoří anglicky, ale svým kmenovým jazykem, nepřijímají žádné cizí návštěvy, odmítají se nechat fotografovat (každá fotografie, na které jsou, jim prý krade jejich duši) a pijí mléko s krví.
Nedokážu posoudit, jak moc se právě tato vesnice odlišuje od té „pravé“, tradiční, masajské vesnice, kam se běžné „bílé“ návštěvy prakticky nedostanou. Obávám se však, že příliš rozdílů v tom jejich běžném každodenním životě nenajdeme. Tady jen patrně pochopili, že turisté jim mohou přinést něco málo financí a usnadnit jim tak jejich jinak velmi těžký život. Takže si nemusejí vypěstovat vše sami, ale sem tam si zajdou na trh, koupí něco málo potravin, korálky a další materiál na výrobu dalších šperků, apod., které zase díky přicházejícím turistům zpeněží.
Nás vesnicí prováděl masajský mladík, věku odhaduji kolem 25 let, který plynně hovořil anglicky. Fascinovaly mě jeho digitálky 🙂 a jako jeden z mála měl na hlavě vlasy. Jinak byl oblečen v tradičním oblečení jako ostatní masajové. Vlasy si běžně vyholují, neboť není možné je udržovat v čistotě. Prakticky s jakoukoli hygienou musí být velký problém. Veškerá voda se nosí od studní nebo řek, šampony a sprchové gely taky nepatří k běžným vybavením jejich koupelen. Ostatně koupelny jsme ani neviděli… Všude je prach a špína a v té běhají a povalují se bosé a často polonahé děti. Dospělí jsou obutí obvykle do páskových bot vyrobených z ojetých pneumatik a kůží zvířat. (Afrika je popelnicí Evropy. A oni zužitkují i naše ojeté pneumatiky.) Těla mužů i žen zdobí množství různých šperků a obličej i ruce branding (vypalování ornamentů do kůže).
Masaje však oproti ostatním Keňanům poznáte na první pohled. Případně na druhý 🙂 Jsou vcelku vysoké postavy, štíhlí, šlachovití. Na našem hotelu pracoval jeden, zřejmě zběhlý, masaj jako číšník. S jeho jiným, nemasajským kolegou, jsme pak zavedli na toto téma řeč a velmi si ho chválil jako pracovitého, slušného, korektního, ač vcelku uzavřeného.
Domy se staví z klacků a smíchané hlíny se zvířecími exkrementy. Tento charakteristický fekální zápach řádně ucítíte, jakmile vstoupíte dovnitř. Nicméně i tento fakt má svůj důvod. Zápach totiž odpuzuje komáry a moskyty.
Obydlí oválného tvaru na svých koncích ukrývá ložnice – jedna je dospělých, ve druhé spí děti. Prostor, který jsme viděli, o velikosti asi 1,5 m x 1,5 m je „postelí“ pro 5 dětí. Povrch „lůžek“ pokrývají buvolí nebo kravské kůže. Prostřední část obydlí tvoří kuchyně, kde na zemi je ohniště. Střecha je v místě nad ohništěm slabší, tvoří ji pouze spletené klacky bez hlíny, aby kouř mohl volně odcházet ven. Uvnitř je totální a naprostá tma, protože domy nemají okna. A nemít na foťáku blesk, vůbec bych netušila, kde jsem a do čeho šlapu… Ve zdech je jen několik malých průzorů, jakýchsi kukátek, kterými trochu prosvítá denní světlo dovnitř. Absence oken zajišťuje relativně nižší teplotu uvnitř (bez nutnosti klimatizace :-)).
Ačkoli u nás, v civilizaci, se traduje, že muž má postavit dům, zasadit strom a zplodit syna, u masajů to chodí jinak. Postavit dům je povinností každé ženy! Ta pak stráví ve svém domě celý život, spolu se svými dětmi. Pokud jí hlína oprší, musí si dům opravit.
Muž může mít více žen. Čím je bohatší (má větší stádo dobytka), tím má nárok i na více manželek. Muž tedy navštěvuje domy svých žen (a dětí) na střídačku podle své libosti. Pokud muž vyžaduje sex, musí se mu žena podvolit, na bolest hlavy nebo únavu se tady nehraje. Jak funguje hygiena v období menstruace, si netroufám domýšlet…
Každé dítě, které dovrší 15 let, podstupuje tradiční iniciační rituál, který je jak u chlapců, tak u dívek zakončen obřízkou. Z chlapců se stanou muži a z dívek ženy.
Jakkoli jsem u mužů schopna pochopit hygienický přínos zákroku, zvlášť v takových nehostinných a nehygienických podmínkách pro život, jaké tam panují, u žen je to holé trýznění a mrzačení. Upřímně říkám – jsem ráda, že žiju v naší kultuře, kde se taková zvěrstva nepraktikují. Zlatá občanka…
Krom svého bydlení nám masajové ukázali, jak rozdělávají oheň a šanci vyzkoušet si to taky dostali i naši odvážní, bílí muži… (Inu, chtělo by to ještě trochu tréninku. :-))
Muži i ženy nám předvedli i své tradiční tance a opět jsme si mohli „zatančit“ a zaskákat s nimi. To byste nevěřili, jak vysoko dokáží skákat. Jakoby měli na nohách pružiny… V závěru svého vystoupení se pomodlili, abychom měli štěstí a viděli Kilimanjaro, které bylo v tu dobu ukryté v mracích. Nevím, zda jejich modlitby pomohly, každopádně druhý den ráno se nám Kilimanjaro ukázalo v celé své kráse. (Viz minulý článek o safari.)
Dětem jsme rozdali bonbóny, co jsme měli po kapsách. Některé dětičky ani nevěděly, co s tím. Svíraly v ruce zabalenou karamelu, na obličeji jim sedělo několik much a netušily zřejmě, že si ji mají rozbalit a strčit do pusinky. To byl žalostný pohled. Pobavily nás ale tři, asi 5 leté, děti. Kdosi dal jednomu z nich žvýkačku a nadšená holčička žvýkala a smála se. Ukazovala žvýkačku v puse druhým dvěma. Když jedno z nich sáhlo holčičce do pusy, čmajzlo žvýku, strčilo do své pusy a okamžitě zdrhalo pryč… 🙂
Nakonec nás zavedli na svůj trh, kde jejich ženy nabízely své výrobky. Náhrdelníky, náramky, náušnice, sošky, přívěsky na klíče,… Masajky se nám snažily vnutit cokoli ze svého zboží, nabízely, předháněly se a byly velmi nešťastné, jakmile jsme je nechávali za svými zády a nevybrali si nic z jejich nabídky. Bylo však velmi těžké si něco vybrat. Ne snad že by výrobky nebyly krásné či zajímavé. Ale měli jsme obavy hlavně z toho, že na to či ono zboží se patrně také vztahuje zákaz vývozu… Bylo mi strašně líto, že jednu za druhou odmítáme a rozšiřujeme řady zarmoucených. Nakonec jsem přeci jen objevila aspoň malý přívěšek na klíče – vyřezávaného masaje. Kdykoli vezmu svůj svazek klíčů s masajem do ruky, na vteřinu se zase myšlenkami přenáším do Afriky…
Ani jsme nestihli projít kolem všech prodejkyň, přiběhl za námi Omar, že je už dost pozdě a musíme jít. Vypadal rozzuřeně a my okamžitě odcházeli s ním. Jakmile jsme však opustili bránu jejich vesnice, jeho tvář se rozjasnila a my z jeho šibalského pomrkávání pochopili, že nás přišel jen vysvobodit, protože bychom z vesnice neodešli snad nikdy…
A o tom druhém zážitku zase příště… 😉