Další z velmi silných zážitků (po pochování si ročního krokodýla, viz minulý článek) na nás čeká v rámci cesty k ruinám svahilského města Gede, které vzniklo ve 13. století. Dnes je dávno zarostlé v pralese a jsou patrné už jen zbytky kamenných obvodových zdí, sloupů, apod. A ačkoli bylo město dle odhadů opuštěno někdy v 17. století, mám dojem, že tehdy se v Keni žilo moderněji, než dnes… Vodu ze studní vedli kamennými vodovody (žlaby) do koupelen a čištěnou vodu přes mechanismus jednoduchých filtrací vraceli zpět, pro další použití.
Jeden z mnoha staletých baobabů má kolem kmene vystavěné schodiště a my můžeme vystoupat po dřevěných stupíncích do jeho koruny. Na moji závrať tedy nic moc, ale kdy se mi to zase poštěstí mít větve baobabu na dosah ruky? 🙂 Větve jsou porostlé „vousy“ a máme možnost si osahat i jeho plod, zhruba o velikosti nám známého kokosového ořechu. Je lehký, zelené barvy a jeho povrch je na omak krásně sametový. Stáří stromů se určuje velmi těžko, neboť nemají letokruhy, ale u většiny z nich se odhaduje jejich věk na stovky až tisíce let. Jejich využití je obtížné, stromy jsou schopné zadržovat vodu, dřevo je tedy mokré a nehodí se například na podpal, stavbu, apod. Ostatně jinak by těžko vydržely v přírodě 1000 let, no ne? 🙂
Jak jsem už psala v úplném úvodu mého vyprávění, zeleň tady musí fascinovat snad každého. A kdyby byla bývala ještě žila moje babička, žasla by, do jaké velikosti by její fíkus v obýváku mohl vyrůst. Posuďte sami, stojím v kmeni 200 letého fikusu.
V místě, kde se nyní nacházíme, se to navíc hemží desítkami gueréz. Dostáváme od průvodce kousky banánů a ony nám je berou z rukou. Už chápu, kde se vzal termín „drzý jako opice“ 🙂 Přibíhají k nám, jsou velmi rychlé a přetahují se s námi o svoji pochoutku. Když si banán podržíte u ramene, vyšplhají po vás, usadí se u vaší hlavy a dokud banán nevykouše ze slupky nebo vám ho z ruky nevytrhne, sedí a baští. Na mazlení ale úplně nejsou. Pohladit se opatrně nechají (mají krásně jemnou, příjemnou srst), ale jakmile nemáte co nabídnout, odbíhají…
Některé mi nejdřív připadají, jakoby měly dva ocasy. Ale chyba lávky. Jakmile se zastaví, vysvětlení je nasnadě. Snad téměř polovina z nich má na sobě mládě. Drží se pevně mámy na bříšku, v blízkosti jejích bradavek a na bocích běžících samic jsou vidět jen malé tlapičky svírající matku. Samice se však na přítomnost mláďat na svém těle příliš neohlíží, i s ním vám vyšplhají po těle, seberou, co chtějí a zase zmizí ve větvích okolních stromů. Stejně hbitě jako ty bez mláděte.
Svět fauny i flory je v Keni bohatý a fascinující na každém kroku. Ať se jedná o savce, ptáky, obojživelníky nebo členovce… 🙂