Po snídani se vydáváme na obhlídku města Malindi. Před hotelem, kde průběžně zastavují tuk-tuky, tedy místní „taxíky“, nasedáme do jednoho z nich. Okamžitě k nám přisedá jeden z místních a stává se naším samozvaným průvodcem. Erik, jak se nám později představí, nás cestou upozorňuje na zajímavá místa – stavíme u tisíciletého baobabu, v jehož větvích sedí hejno volavek, ukazuje nám památník portugalského mořeplavce Vasco da Gamy, láká do místního muzea, zavádí nás na muslimský hřbitov, popisuje některé domy (sklad potravin, pivovar) i stromy (liány, mango…) a nakonec nás na naše přání dovede na turistický trh.
Jsem okouzlena šikovností a uměleckým nadáním místních. V krámcích jsou k dostání šátky, obrazy, dřevěné vyřezávané sošky, misky, masky, šperky z korálků, dřeva, mušlí i kokosových ořechů, atd. Cokoli si vzpomenete a nemají to (jinou barvu, velikost), jsou ochotni dodat druhý den. Každý z nich nás láká do svého krámku („Nemusíš kupovat, jen se podívej. Podívání je zdarma. Dnes se podíváš, zítra koupíš.“ :)) a mimoděk se mi v hlavě vybavují některé české prodavačky, otrávené z mé přítomnosti v jejím obchodě…
Zboží je pestrobarevné a obvykle není označeno pevnými cenami. Ty si musíte sami usmlouvat. Keňané jsou mistři ve smlouvání a baví se tím. A ti z nich, kteří momentálně nemají zákazníka, sedí před krámkem a vyrábějí další výrobky.
Ve městě je velmi rušno, všude spousta lidí, aut, tuk-tuků, bicyklů i motorek. Místní obvykle nemají ledničku (ostatně mnozí nemají ani elektřinu), a tak každé ráno vyrážejí na svůj trh a nakupují potraviny na ten který den. Prodává se na zemi nebo na stolcích či v jednoduchých stáncích stlučených z větví.
Ačkoli ráno jemně zapršelo, není po dešti už ani památky, je horko a krom horka je ve vzduchu cítit všudypřítomný nepříjemný zápach. Odpadky se povalují všude, kam se podíváš. Popelnice tady nepotkáte a nejezdí tady zcela logicky ani popeláři… A postupem dnů zjišťujeme, že ti skutečně chudí vlastně ani žádné odpadky negenerují, a ani nemohou. Mají jen to, co si sami vypěstují, případně koupí a na trzích se balené zboží příliš neprodává.
Odpoledne jedeme navštívit krokodýlí farmu. Zhruba polovinu namnožených krokodýlů vracejí zpátky do přírody, druhá polovina je určena k prodeji do restaurací a obchodů ke konzumaci. Na jídlo se hodí prý max. do 3 let věku, maso je chutí údajně podobné kuřecímu, pak už je maso tvrdé a nedá se jíst. Nevím, nemohu posoudit, neokusili jsme. Smíme si však pochovat v rukou ročního krokodýla (do toho jdu! – překvapují mě relativně jemné šupinky jeho kůže, podobné jako u hada, zhrubnou mu a ztvrdnou zřejmě o pár let později), pochovat si téměř 30-ti kilovou krajtu tmavou jménem Naomi (hadů se nebojím, pohladím si ji, ale o takové závaží na ramenou fakt nestojím), velmi přátelská je obří želva jménem Marie, i ostatní, mnohem menší želvy. Přihlížíme krmení krokodýlů (2-3 letých, i dospělých a je to fofr :)), krmení želv (dokonce přihlížíme i jejich páření, to zas teda žádný fofr není :)) a několik jedovatých hadů i škrtičů prohlížíme v teráriích (vystavenou černou mambu odchytili na záchodcích v nedaleké restauraci. Brrrrr.) Naštěstí za celý pobyt nepotkáme v přírodě žádného hada, jen spousty nádherných různobarevných ještěrek.