Ačkoli jsme ve slumu strávili jen málo přes 3 hodiny, viděli a zažili jsme toho tolik, jako bychom tam strávili snad týden. Byl to velmi silný a intenzivní zážitek, který ve mně zůstane asi na celý život.Lidé, které jsme zde potkali, jsou velmi chudí. Ale přitom z nich není cítit beznaděj, špatná nálada, závist… Bylo to velmi zvláštní, ale vnímala jsem, že jsou šťastní. (A to bez rozdílu. Jak ti, co viditelně pod vlivem byli, i ti, co evidentně ne.) Možná jen z toho, že svítí slunce, že jsou oni a jejich děti zdravé (i když z pohledu našeho zdravotnictví je to jistě relativní), že mají kam složit hlavu (i když my si komfortní spaní nebo hygienické návyky představujeme jinak), že mají co jíst (i když je toho málo), zkrátka že mají svoji rodinu, jeden druhého, a že se tak nějak (zřejmě s pomocí Boží) protloukají životem. A že se tedy mají co ohánět. Bez stálého příjmu nebo dávek.
A o jakém vlivu to pořád mluvím? Tak předně – je naprostý zákaz konzumovat na veřejnosti alkohol. Ale uvnitř, skrytě, se konzumuje vesele. Pravda, nevzpomínám si, že bych viděla nějaké lahvinky na prodej. Zato v hospůdce ve slumu, kam jsme pozváni na kukačku, se tento mok přímo vyrábí. Zdrojem je kokosové mléko, které nechávají v lahvích zkvasit a pak jej pijí. I my jsme podlehli naléhavým nabídkám místních, že se musíme napít s nimi. Navíc v osazenstvu poznáváme známé tváře, a to naši posádku z lodě, která nás vezla na blue safari (viz 7. díl). Podruhé říkám – svět je malej. 🙂 (A aby toho nebylo málo, my běloši bezelstní, jsme si ještě na cestu lodí koupili kokosové ořechy a neuměli se do nich dostat a žádali o pomoc ty kaše kluky opálený, kteří se teda nesmírně bavili. Teď už chápu proč. Oni by to jen tak čerstvé nepili… :-))
Takže – kokosové mléko (tedy to zkvašené), chutná prazvláštně, bude to něco jako burčák. Pít se to asi dá, ale nesmíte k tomu příliš čichat, páchne to totiž podobně jako kysané zelí. Jeden lok nám každému stačil a místní štamgasti se našim ksichtíkům dost smáli. 🙂 Ale jinak byli velmi pozorní, vybírali nám i lepší (chápejte – čistší) kalíšek, aby nás opravdu pohostili. Při našem odchodu na oplátku požádali o cigaretu, jen byli zklamaní, že je keňská a není dovozová. Inu, není Marlboro jako Marlboro. 🙂
Další, co se tady zvesela konzumuje a taky pěstuje, je marihuana. Je však nelegální a byli jsme před koupí, konzumací i držením důrazně varováni. Tady se prý nehraje ani na menší než malé množství a tresty nejsou jen v řádech pokut, ale mnohem tvrdší. Uposlechli jsme a nezkoušeli, ale na první pohled poznáte ty, kteří jakékoli zákazy ignorují. 😉
Ovšem existuje zde i droga zcela legální. Vcelku nenápadné lupínky, které nám běžně nabízeli trhovci, prý užívají hlavně dálkoví řidiči autobusů, aby vydrželi dlouho vzhůru. Údajně má i podobné účinky jako viagra, ale máte-li s sebou ješitného chlapa, který „nemá problém“, zato drží kasu, tak na experimentování zapomeňte. 🙂
Ostatně místní jsou znalci – botanici. Erik nám cestou ukazoval různé stromy, například chininovník (chininem se léčí malárie a přes své předsevzetí, že po prvním komářím štípanci začnu užívat antimalarika, jsem si naordinovala po prvním večeru v Keni, kdy jsem schytala hned pět komářích štípanců, tonic. Abych byla upřímná, gin – tonic. No dobře, jeden mi přišel na léčbu tak závažné nemoci málo. 🙂 A vypadá to, že zabral. Inkubační dobu 6-30 dní mám zdárně za sebou…)
Další věc, která mě fascinovala, byly jejich neuvěřitelně bílé zuby. Já chápu, že u černocha je ten kontrast mezi zuby a pletí viditelnější než u nás, ale jak nám Erik přiznal, „když mám peníze, koupím si Colgate. Když je nemám, žvýkám tohle.“ A zase došel k dalšímu ze stromů, ulomil větvičku, zuby odloupal kůrku, jemně šťavnatou část rozkousal, aby se jednotlivá vlákna oddělila a ukázal nám, jak si čistí zuby. Větve tedy na chuť nic moc, bylo to trpké, slintala jsem po nich jak bernardýn, navíc když nás spatřila naše hotelová obsluha, jak si klacíky jezdíme po zubech, popadali se smíchy za břicha, ale musím uznat, že po pár čištěních se naše zuby začínaly více bělat. Kam se na to Colgate hrabe…
Procházíme dál slumem a docházíme k tabuli, kde jsou křídou napsané časy a nám vcelku známé názvy filmů. Stáli jsme před místním kinem! A Erik zase nedal jinak, než že musíme jít dovnitř. Nakoukli jsme do tmy, kde sedělo pár diváků na jednoduchých lavicích nebo pneumatikách z poloviny zahrabaných do země, kterak koukají na televizi. Úplně normální, běžnou klasickou bednu. Kina jsme cestou potkali celkem tři, jedno z kin mělo dokonce satelit a běžely v něm hlavně fotbalové zápasy.
Ostatně fotbal se hraje v Keni na každém rohu, na každém plácku. Za merunou se honí malí i větší kluci a často hrají bosky, což úplně nechápu…
Za celých 13 dnů nepotkáme jediný kočárek s dítětem. Všechny děti jsou pevně uvázané v šátcích na zádech žen, dvojčátka se nosí jedno na zádech a jedno na prsou. Proč to říkám? U nás občas čtu nářky odpůrců šátkování o tom, jak je to pro páteř dětí nezdravé. V Africe tímto „nezdravým“ způsobem vyrostou všechny děti. Přesto jsem neviděla jediné dítě či dospělého jakkoli zkřiveného. Všichni jsou velmi štíhlí, ale pevní a svalnatí. A nádherně rovní. Aby taky ne, s tou každodenní zátěží na hlavách, těle i v rukou. 🙂 Žádná posilovna…
A když je řeč o dětech, za zmínku jistě také stojí další výdobytek naší civilizace, který v Keni naprosto postrádají. Alimenty. Chlapci i dívky začínají pohlavně žít oproti nám vcelku brzo a není výjimkou, že dívka co nevidět otěhotní. Pak záleží čistě na otci dítěte (nebo několika dětí), jestli zůstane a nebo ne. Ale pokud by se chtěl spakovat a kdykoli od ženy (a dětí) odejít, nic mu v tom nebrání. Žena nemá žádná práva nárokovat jakékoli výživné na sebe ani na děti. Asi nemusím dodávat, že naše bílé mužské protějšky tahle informace značně zaujala… 🙂
Zdaleka jsme neprošli slum křížem krážem, ale večer se blíží a začínáme tedy zase nabírat směr hotel. Procházíme částí, kde bydlí – jak nám Erik říká – střední střída. Domy už vypadají podstatně lépe, i lidé jsou poměrně lépe oblečení. Mezi černoušky však rozeznáváme více arabů. A jejich pohledy necítím stejně přátelské, jako v „čtvrti“ těch nejchudších.
Nicméně i zde se najde další přívětivá pouliční prodejkyně. S Erikem se zdraví a po pár slovech nám nabízí cosi, nám neznámého. Vypadá to jako brambor, ale brambor to asi není. Erik říká, že je to „kasawa“. To nám pomohl. Prodejkyně bere do ruky neskutečnou mačetu, se kterou předpokládám v poledne podřízla jednu ze slepic, které kolem nás po ulici pobíhají, a ten náš „brambor“ krájí na měsíčky. Současně se nás ptá, jestli si přejeme kasawu osolit. Nevíme, ale Erik radí, že ano. A tak paní hrábne prsty do hromádky soli, těmi prsty pocukruje tu zjevnou lahodu, a z papíru nám kousky podává. Běží mi hlavou všechna špína a všechny bacily, které musíme mít na rukou (a ta paní taky). Kolik dětí jsme si pochovali, kolik prašných cest prošli, co všechno jsme osahali a i když máme v kapse antibakteriální gel, víme, že teď se to sakra nehodí ho vytáhnout… K čertu s našimi evropskými hygienickými návyky! Jestli se teď nepos…me, tak už nikdy… 🙂 Chutná to trochu jako něco mezi banánem a bramborem. Vcelku dobré, dalo by se. Cože? Další kousek? Neeeeee, děkujemeeee… 🙂
Začíná se stmívat a my přidáváme do kroku, abychom byli včas na hotelu. Protože bez veřejného osvětlení neradno kamkoli v noci mimo hotel vylézat. A že tedy dnešek byl pořádně výživným dnem… Dobrou noc…