Pro mne i pro manžela jsou knihy vášní, a to takovou, že spadáme do kategorie „knihomolů“. Den bez knihy je naprostou výjimkou. Potřeba číst knihu je v naší rodině asi na stejné úrovni jako potřeba jídla, spánku, … Je proto logické, že jsme čtení do výchovy zahrnuli. A stejně jako u zmíněného jídla či spánku se potřeby dítěte v průběhu růstu mění, stejně tak se měnilo i naše čtení knížek dceři (nyní 3,5 roku).
Miminko. Dokud byla dcera úplně malinká, samozřejmě jsme nečetli. Občas jsem ji „potrápila“ 🙂 zpíváním nějaké písničky. Jak trošku povyrostla a začala vnímat, říkala jsem jí krátké ukazovací básničky, jako je například Vařila myšička kašičku. Říkanky v tomto období zastupovaly čtení knihy.
Batole. Sotva dcera začala víc vnímat své okolí a „komunikovat“ s ním, přidávali jsme ukazovací básničky, např. Kovej, kovej, kováříčku, Takhle jedou páni, Paci, paci, pacičky, … V knihovně jsem náhodou objevila kouzelnou knížku – Nejkrásnější dětská říkadla od Vlasty Švejdové. Co stránka, to nějaká ukazovací básnička (kratší či delší, známá či neznámá) s krátkým popisem, jak s dítětem ukazovat.
Robátko (1-2 roky). Dceři jsme pořídili několik knížek s tlustými, tvrdými listy. Byla nadšená, že může stránky otáčet, a my byli spokojení, že je nemůže zmačkat. Stále jsme ale museli hlídat, aby se nepokusila knihu rozkousat. Jako vhodné knihy se ukázaly ty, kde byl na jedné stránce velký, přehledný obrázek, a pod ním jeden dva krátké veršíky.
Také jsme četli stále více básniček, už i delších a neukazovacích. Dcera se pokoušela je opakovat tak dlouho, až se je naučila a před spaním „četla“ pohádku ona mně! 🙂
Jak dcera rostla, četli jsme krátké pohádky. Ovšem najít vhodnou pohádkovou knížku se ukázalo jako úkol hodný Sherlocka Holmese. Dcera vydržela jen u takových knížek, kde jsme si děj pohádky mohli průběžně ukazovat na obrázcích. Jenže jsme se setkávali jen s knihami, kde bylo hodně textu a málo ilustrací. Jako vtipné řešení se ukázala výroba vlastních pohádkových knížek! Ve stručnosti – vyráběly jsme knížky podle pohádek, které jsem dceři vymýšlela. V naší knížečce bylo tolik obrázků, kolik dcera potřebovala, text hrál jen doplňkovou roli. Například stačilo říct „… a žila tam zvířátka…?“ a dcera začala ukazovat na obrázky a zvířátka pojmenovávala. Příběh si tak vlastně mohla „přečíst“ úplně sama, což ji naprosto fascinovalo a ohromně těšilo.
„Velká“ malá slečna (od dvou let dál). S přibývajícím věkem a rozvíjením dceřiných schopností (např. schopnost soustředit se) jsme přidávali delší a delší pohádky. Nechávali jsme dceru (samozřejmě pod dozorem), aby si sama listovala v knihách s tenkými listy.
Když už píšu o knihách, nemohu zapomenout zmínit knihovnu! Je to úžasné zařízení. Centrální knihovna a jedna její pobočka, které navštěvujeme, jsou uzpůsobeny i pro nejmenší čtenáře. (A věřím, že i další velké pobočky této knihovny jsou vybaveny stejně.) Dcera si může pohrát v dětském koutku, nakreslit si obrázek, vyřádit se, … A mezitím si stíhá vybrat nějakou knížečku domů. Obrovskou výhodou knihovny je to, že si knihu půjčíte, a když se vám nelíbí či zjistíte, že pro vaše dítě není vhodná, jednoduše knihu vrátíte. Ušetříte tak peníze i místo, které byste jinak investovali do nechtěné knihy.
Naše knihovna také pořádá nejrůznější akce pro děti a my se jich rády účastníme.
Pro dceru jsou tudíž knihy a knihovna samozřejmou součástí života. Někdy si sama jde do knihovny, vybere si knížku a tu si pak sama „čte“.
Doufám, že se nám podaří v dceři vzbudit lásku ke knihám, že i ona sama jednou bude považovat knihy za nedílnou součást života.