Už mám jeden rok

Pro všechny, kteří jste si se mnou prošly mým těhotenstvím a drželi nám palečky, když se malý rozhodl narodit o 7 týdnů dříve, mám takové malé shrnutí našeho uplynulého roku. Přes všechny vyšetření, které jsme musely absolvovat, cvičit Vojtovu metodu atd. je Daniel úžasné dítko 🙂
Největší strach jsem měla z toho, že s ním nezvládnu cvičit Vojtovou metodou. Můj muž to bral s velkým nadhledem – „A proč se toho bojíš, no tak bude brečet“. Jenomže ze všech stran jsem slyšela, že nebudu mít čas na nic jiného, než cvičit, cvičit a zase cvičit. Nebo jak bude malý pořád plakat.

Nakonec to nebyla taková hrůza. Malému se to teda nelíbilo, ale stačilo cvičit jenom 2x denně, nejprve jeden a pak dva cviky pár minut. Musím se přiznat, že jsem to ke konci dost odbývala, ale jenom proto, že mi přišlo zbytečné ho tak trápit. Byl šikovný a zvládal vše bez problémů. Paní doktorka ho chválila a dokonce stihl vše dříve, než mu to „naplánovala“. Teď už dva měsíce nemusíme cvičit vůbec. Paráda 🙂
Stále ale musíme docházet na neurologii. Tam už je to horší. Paní doktorka je „divná“, a i když je spokojená s vývojem, stále má nějaké připomínky. A taky si oblíbila slova – pohodlný kojenec. To máme totiž v každé zprávě.

Danielek je pohodové dítko. Je to takový malý umazlený smíšek. Váží 11.5 kg. No uznejte, na nedonošence to nevypadá, že? Pláče, jenom když ho opravdu něco trápí, nebo když ho zlobí starší sourozenci. A ti mu někdy dávají pěkně zabrat. Pořád do něho vrtají, nebo ho tahají a berou mu hračky. To se vždycky musím smát. Tak oni mají pokoj plný hraček, ale když bráška něco dostane, hned mu to vezmou a hrají si s tím. Asi musí zjistit, jestli to je pro něho bezpečné 🙂

Už má 6 zoubků, chodí kolem nábytku a umí si vylézt na postel. Dolů to už je horší, ale někdy si vzpomene, že nejprve jdou nožičky. Takže už má pár modřin na hlavě. Ta zeď totiž nikdy neuhne.
Stále kojím. A nemyslím tím občas. Kojím plně ve dne v noci. Malý odmítá jakýkoliv příkrm, vyzkoušeli jsme všechno možné, nechce ovoce, zeleninu, kašičky, přesnídávky, prostě nic. Náš pediatr z toho má obrovskou srandu. Místo aby mi poradil, tak se směje, jen co nás vidí. Ale protože váhově je na tom malý až moc dobře, neřeší to. Prý to chce čas. Takže to je pro mě zatím stále pohodlné. Ale začínáme mít první úspěchy. Už si vezme do ruky piškot, nerozdrobí ho, ale dá si ho do pusinky. U babičky dokonce snědl kousek bramboru.
Je strašně rychlý a vše musím dávat z jeho dosahu. Nejoblíbenější jsou šňůry, kabely, zásuvky nebo odpadkový koš. A nově vytahování hrnců a oblečení ze skříně. Všechno, co jde, musím zajistit dětskou pojistkou, všude zavřít dveře a pořád dávat pozor na to, kde je a co dělá. Takže mám doma veselo 🙂
Teď máme období mamánkování, u tatínka prostě nebude. Tak mě mrzí, že se nebudu moct jít podívat příští týden na Markétčino vystoupení do divadla 🙁 . Jinak je zlatý.

Na narozeniny jsme mu pořídili parádní kočárek. Je sice černý, ale je lehký, skladný a s lebkami. Je senzační. Nikdy bych neřekla, že si pořídím takový kočárek. Ale byl slevněný ze 14.999,- na 3.999,- a kdybych měla ipod, tak by mohl v kočárku poslouchat pohádky 🙂 K tomu byl dobře vybaven. No, prostě parádní koupě.
Danďa spí ještě dvakrát denně, ale protože jsem konečně pojízdná, tak všechno stíháme dobře. V autě už má sedačku ve směru jízdy a moc se mu líbí, že vidí z okna, nebo dopředu.

Tak takový byl náš první rok. Mít tři děti někdy bývá dřina, hlavně když jsou nemocné najednou. Tak jak to bylo u nás na Vánoce. V prosinci dostala Markétka neštovice, pak je ve stejný den (dva dny před Štědrým dnem) dostali Nathaniel a Daniel najednou. To bylo teda něco. Mazat oba dva 3 x denně, to zabralo spoustu času.

Nebo je problém s tak malým dítkem inhalovat. Kvůli častému kašlání, které se podobá astmatickému, musíme 3x denně inhalovat dva různé inhalační spreje. Doktorovi se to říká dobře, ale už neporadí, jak to udělat. Je to docela boj. Udržet malému na puse masku, stříknout sprej a ještě vydržet tři minuty každý. Hahaha. Já jsem ráda, když napočítám v tom opravdu nejlepším případě do patnácti. Doufám, že se to přes léto zlepší. Snad nebude malý astmatik. Ale to teď nezjistíme, to se teprve časem ukáže.

Jestli jste vydrželi číst až do konce, tak vám děkuji. Myslela jsem, že napíšu krátce, jak Danielek roste, ale nějak jsem se rozepsala 🙂
PS: Daňulka všem posílá velkou, mokrou, mlaskavou pusu 🙂