Když na něj vzpomínám, nemůžu nevzpomenout na jednu příhodu… když bydleli u nás, děda se jednou sebral a odešel, prostě se ztratil a mě poslali, ať se po něm jdu podívat. Našla jsem ho asi 200 metrů od domu, šel, ani nevěděl kam, vůbec to tu neznal, a když jsem se ho zeptala, kam jde, tak odpověděl: „Já jsem ti chtěl jenom koupit čekuládu.“ Neměl peníze, netrefil do obchodu, ale vždycky myslel jen na nás, nikdy na sebe. Na tohle nikdy nezapomenu, byl to prostě zlatý člověk.
Když se mi narodila Nelinka, mockrát jsem si na něho vzpomněla, jak by ji rád poznal a jak ráda bych byla, kdyby znala ona jeho…. Když byl Nelince asi týden, ležela v postýlce, spala a já jsem byla dole v kuchyni. Najednou se v mikrofonu ozval zvláštní šepot, žádné chraptění jako obyčejně, způsobené elektrickým přenosem, ale nesrozumitelné šeptání. Zvuk, který se z něj prakticky nikdy nemůže ozvat. Za normálních okolností by mě to vyděsilo a letěla bych okamžitě nahoru, ale v té chvíli, vůbec netuším proč, protože jsem ke všem paranormálním jevům docela skeptická, jsem si byla naprosto jistá tím, že je u ní dědeček. Přišel se podívat na svojí prapravnučku….
Takže jsem ji ani nešla zvlášť kontrolovat. Ale víte, co je na tom nejzvláštnější? Že jsem se vůbec nedivila, nic mě na tom nepřekvapilo, brala jsem to jako fakt…
A stalo se vám někdy, že vaše maličkaté miminko koukalo někam za vás, možná se i usmívalo do určitého místa, jako by někoho vidělo? A přitom to bylo do místa, kde zcela jistě nebylo nic k vidění, třeba do holé zdi? U nás se to stávalo poměrně často, dokud byla Neli tak malá, že ještě moc nekomunikovala, asi kolem 3-4 měsíců to nějak přešlo. Co když tam opravdu někoho viděla? Napadlo vás to někdy? A jak na to koukáte vy?