Během tohoto „vzdělávacího“ procesu jsem obdržela nový platový výměr, byl mi zřízen osobní účet a předána šeková knížka. Byla jsem jako ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ. Najednou se přede mnou otevřel úplně jiný svět, lépe řečeno: byl mi zpřístupněn. Do té doby jsem nevěděla, že existují obchody, kam smějí jen členové družstva, že se v nich neplatí penězi, ale k tomuto slouží šeková knížka a také jsem nevěděla, že jejich obchody vypadají jako tehdejší TUZEX a že v nich je k dostání úplně všechno, tím „všechno“, mám na mysli opravdu VŠECHNO … v době, kdy se stála dvouhodinová fronta na banány, v papírnictví nebyl k dostání toaletní papír a o značkovém oblečení jsme mohli jen snít…
Tím vším bych jen chtěla říct, že tento motivační systém fungoval naprosto dokonale. Finanční ohodnocení členů družstva bylo plně závislé na osobním nasazení a výkonu (ne na délce praxe, ne na věku a ne na vzdělání).
A další věc, která tam fungovala naprosto přirozeně, se mě osobně moc moc líbila: nikdo nikoho neoslovoval „soudružko“ nebo „soudruhu“, jediné oslovení, které jste mohli na chodbách či v kancelářích slyšet, bylo „pane“ nebo „paní“. A to v té době bylo NĚCO! A ještě jedna malá zmínka: byli tu zaměstnáni lidé, kteří byli z KSČ vyloučeni.
Pravdou zůstává, že vedení celého družstva bylo zcela samozřejmě vedeno kapitalistickými cestičkami k zisku. A já jsem se vždycky ptala: A PROČ NE? Vedlo to k všeobecné spokojenosti – spokojený zaměstnavatel, spokojení zaměstnanci a potažmo i stát díky obrovským daním!
A o panu předsedovi se nezmiňuji ve svých vzpomínkách zcela úmyslně, vzhlížela jsem k němu, nesmírně jsem ho obdivovala, byl výborný analytik i stratég, měl obrovské charizma a podnikavého ducha… a hlavně: on jediný v té době dokázal jít JINUDY a tuším, že právě jemu bylo úplně jedno, zda žije v době feudalismu, socialismu nebo kapitalismu… a na závěr připojím jednu jeho větu: „Lid potřebuje chléb a hry… a někdy taky bič.“